Milá Hany, je to surové, ale nemůžeš dělat nic. Vím, jak to bolí, já tenkrát před šesti lety navíc měla výčitky: do poslední chvíle jsem se tvářila, jako že bude líp. Nepřipustila jsem, abychom mluvili o tom, že se blíží konec. A když ten konec přišel, uvědomila jsem si, že jsem mu nedala možnost se doopravdy rozloučit. I když jsemn ho držela za ruku, s tím balvanem žiju dodnes... Drž se a snaž se vzpomínat na to dobré. Já si taky dodnes vybavuji jeho "miláčku, udělej ni kafe..."
