Maminka umrela

p. Eva prajem úprimnú sústrasť. Viem, ako sa cítite, sama som si to prežila, keď mi pred 8 rokmi zomierala mama na tú odpornú rakovinu. Mala tiež metastázy, roztrhali sa jej črevá, doktor keď ju otvoril, tak mi povedal, že tie črevá jej ani neboli kvôli metastázam vidieť. Strašné! A bolo to 2 týždne pred Vianocami, chodila som ako taký duch po dome, nič ma nebavilo, pchala som do seba lieky na spanie (hlavne večer) a trvalo to strašne dlho, kým som sa s tým zmierila, len dosť mi vtedy pomáhal psychicky otec, aj psychologička, deti som mala menšie, tak mi pomôcť nemohli. Strašne ma to všetko trápilo, vyčítala som si, že som s mamou nechodila na preventívne prehliadky. Ona mala spadnutú stenu maternice a lekár odporučil hyperstrektómiu, len mama sa operácie dosť bála. Dnes keby som mohla vrátiť čas, robila by som kopu vecí inak, vzala by som ju na tú operáciu a počkala napríklad aj na chodbe a potom by som ju vzala domov a opatrovala. Už pred jej smrťou sa nedalo nič urobiť, lebo sa jej kosti rozpadávali, lekár ju nechcel púšťať z postele, tak sme za ňou chodili do nemocnice. 1. novembra 2013 bola so mnou na sviatok zapáliť sviečky za babku a dedka a o 5 týždňov zomrela a mohla som akurát potom páliť sviečku za ňu. V tom čase som ani nedokázala ísť na cintorín, lebo som psychicky nebola schopná a ešte som žila na liekoch. Až pol roka po jej smrti som prestala brať lieky. Jediná podpora bol otec, brat a moje deti po smrti mamy. Držte sa p. Eva, ťažko sa s tým vyrovnáva, pretože mamy sú nenahraditeľné. Držím vám palce nech sa cítite lepšie, ale viem, že je to boj na dlhú trať. Veľa síl do budúcna praje Henrieta z Bratislavy.

Paní Evo, moje maminka zemřela 11.2.2018. V únoru to tedy budou 4 roky. Ani po 4 letech jsem se s tím nevyrovnala. Bolí to stále stejně a chybí mi čím dál víc. Zpočátku jsem při každé cestě z práce sahala po telefonu, že jí jako vždy zavolám, že jedu domu a co se dělo celý den... Ruka mi jen bezvládně spadla a mě se slzy nahrnuly do očí. Připomínali mi jí i hloupé čokolády v Kauflandu, které jsem jí jako poslední koupila. To, že maminka zemře jsme věděli 3 měsíce. Týden byla již jen ležící a odcházela mi před očima. Ale měla jsem jí doma a držela jsem jí do posledního vydechnutí za ruku. Vím, že jsem udělala všechno. Nebo spíš... mozek to ví. Ale Srdce a uvnitř mám pochybnosti, zda se dalo něco dělat, něčemu zabránit, ..... Evičko, nic si nevyčítejte a opusťte tyto zničující myšlenky. Ubírají sílu, kterou potřebujete. Maminka mi tu nechala na starost tatínka. Letos mu bylo 80. Děsím se toho co bude, ale na druhou stranu jsem jí slíbila, že se o něj postarám a to mě drží. Jinak bych to asi taky nezvládala. Držte se. Jistě jste udělala vše co šlo!!!!!

Dobry den pani Evo je mi moc lito co vas potkalo a co prozivate, vim ze je to velmi bolestne a cerstve a bohuzel neexistuji slova utechy ktera by pomahala,chci jen napsat ze i ja stejne jako vy,si vycitam ze jsem.pro sveho manzela neudelala vic,ze jsem neudelala maximum.pro jeho zachranu ,kazdy den, kazdou noc na to myslim a to i presto ze bohuzel jednou pochopime a zjistime,ze jsme opravdu vic delat nemohli.Je moc dobre ze vedle sebe mate manzela a deti, ze na smutek nejste sama.Ja jsem bohuzel na svoji bolest ze ztraty manzela zustala sama a nebyt pani Svetlanky z techto stranek kdy jsme denne nekolikrat v kontaktu,vzdala bych to a ano bolest te ztraty blizkeho je zoufale znicujici,preji hodne sil do dalsich dnu a tydnu a verte ze kdyz neni v moci lekaru pomoci nebylo ani ve vasich silach udelat vic....