Umřela mi maminka, cítím prázdno a osamělost. Opravdu to přebolí?

Dobrý den, paní Katko.

Z Vašeho mailu jsem vyčetla následující: Obětavě jste se rozhodla se o maminku postarat, jak nejlépe budete umět, až do jejího odchodu – a to jste také dokázala. Navzdory tomu, že Vás okolí zrazovalo. To je samo o sobě hodné ocenění a obdivu. Snažila jste se mámě vyhovět a pečovat o ni v domácím prostředí. Snažila jste se vydržet její výkyvy nálad. Jednala jste s mámou férově, otevřeně jste jí říkala, že s ní zůstanete, i kdybyste péči doma nezvládla. Myslím, že pro mámu to byla dobrá zpráva – mohla se spolehnout na Vaši podporu. Dělala jste vše, co bylo ve Vašich tehdejších možnostech. (Je přirozené, že člověk se až postupně dozvídá, kam přesně se obrátit, jaké léky zvolit, jak ještě může svému nemocnému ulevit. Na začátku víme málo.) Při tom všem jste zůstávala stále matkou, skloubila jste dvě náročné role – mateřskou a plně pečující – s nedokonalostí nám lidem vlastní. Věřila jste v uzdravení, této naděje jste se pevně držela. I ty důležité věci jste mamce řekla v posledních dnech. Věřím, že její duše to vnímala a přijala. Chci vyjádřit obdiv a úctu k tomu, kolik dobra jste vykonala.  

Píšete, že teď na Vás dopadá bezmoc, výčitky, pochybnosti. Toto patří k období po tak náročném výkonu. A zároveň mám dojem, že na sebe kladete vysoké nároky. Možná by Vaší duši prospělo, kdybyste na chvíli zvolnila – začala o sobě přemýšlet jako o člověku, který není dokonalý a může se dopustit chyby nebo špatného rozhodnutí. Abyste si své lidské nedokonalosti i selhávání dokázala odpustit. Někdy člověku prospěje, když si sepíše všechny věci, které tehdy udělal dobře nebo alespoň „normálně“. Aby vedle skutečných i domnělých pochybení byly vidět i ty dobré věci.

Stručně jste se zmínila o současnosti – o tom, jak moc velké prázdno po mámě zůstalo, jak Vám chybí, o pochybnostech, zda se rána po ní někdy zahojí. Mamka byla ve Vašem životě důležitá a její místo je prázdné – je to jako propast v duši, až časem to bude bolet méně.  Zkušenosti říkají, že trvá okolo dvou let, než naše duše dokončí proces truchlení. A nejtěžší bývá to poprvé – první Vánoce, narozeniny… bez našeho drahého. Teď ještě je u Vás všechno čerstvé.

Truchlení není možné urychlit, ale je možné se chovat tak, aby mohlo dobře proběhnout. Dopřejte si čas, nespěchejte a netlačte na sebe. Je dobré být v kontaktu se svou duší – najít si denně chvilku na to, abyste naslouchala sama sobě, svému nitru a jeho potřebám. Pokud to tak budete cítit, můžete i zajít na místo spojené se smutkem, udělat si chvilku, kdy jste sama a můžete si dovolit plakat a smutnit, pustit si třeba hudbu…

Velmi užitečné také bývá nezůstávat se svým smutkem sám. Píšete, že mezi Vašimi blízkými se cítíte osamělá. Moc mě to mrzí. Zkuste přemýšlet o někom jiném, komu byste mohla svěřit kus toho, o čem přemýšlíte a co se s Vámi děje. Možná některá dávná kamarádka, známý z internetu, někdo s podobnou zkušeností z okolí, duchovní… Někdy bývá dobré dopřát si několik sezení u terapeuta (lze najít někoho i v manželské poradně ve Vašem okresním městě – jejich služby bývají bezplatné, ale často poskytují jen málo sezení) nebo alespoň dovolit si opakovaně volat na linku důvěry. Platí, že sdělená bolest – poloviční bolest. Myslím, že by byla škoda, kdybyste břímě truchlení měla nést sama.

A nezapomínejte na péči o své tělo (jídlo, odpočinek) a pokud to bude možné, oceňte sama sebe za to, co se podařilo, dopřejte si drobnou radost – i toto patří k životu, který jde dál.

Paní Katko, držím Vám palce, ať dobře unesete břímě zármutku a ať dojdete vnitřní moudrosti a smíření. Držím Vám palce.

Petra Hálková