Rakovina jícnu - je možné zemřít bez bolesti?

Dobrý den, paní Lenko,

děkujeme Vám za dotaz a s dovolením začnu odpovídat od jeho konce. Překvapilo mě, že si vyčítáte, že jste pro svého tatínka udělala málo. Péče o umírajícího člověka v domácím prostředí je náročná po všech stránkách, ale má obrovskou a cennou výhodu — jste nablízku člověku, kterého máte ráda i v jeho těžkých chvílích, kdy Vás potřebuje. Neznám Váš příběh, a proto nedokážu říct, zda jste pro tatínka mohla udělat ještě víc, ale už jenom to, že mohl zemřít doma ve Vaší péči, má obrovskou cenu a rozhodně to není běžné.

K bolesti bych Vám chtěla napsat toto: každý z nás je individualita a vše prožíváme různě. Ani při umírání na rakovinu neexistuje jednotné nařízení, jak moc to má bolet a jak má kdo trpět bolestí. A souhlasím s Vámi, že bolest lze jen těžko utajit. V určitém stádiu lze jistě bolest před okolím skrýt, ale od jistého stupně není bolest již vůlí ovladatelná a provází ji i jiné doprovodné příznaky (například slabost, pocení, neklid či apatie, úlevová poloha apod.). Proto si myslím, že pokud jste s tatínkem prožívala celé dlouhé období od zjištění nemoci až po jeho konec, všimla byste si, pokud by trpěl výraznou bolestí. Někdy je bolest dostatečně tlumena i jinými léky než morfiem, proto nevidím důvod si něco vyčítat!

Konec života opravdu může provázet stav sníženého vědomí, či koma, je to časté, ale chápu, že pro Vás jako dceru to byl nepříjemný zážitek. Tomuto stavu nejde většinou nijak zabránit a je často provázen i zmateností, kterou popisujete. Opravdu si nemusíte nic vyčítat. Věřím Vám, že jste se snažila udělat vše, co bylo ve Vašich silách a jsem si jistá, že to poznal i Váš tatínek.

Přeji Vám klid v duši i mnoho sil do dalších dní.

S úctou a pozdravem

Jana Michlová