Nezanedbali lékaři péči, když maminku neresuscitovali?

Milá Dano,

neznám podrobně zdravotní stav Vaší maminky, a proto moje odpověď bude nutně obecná. Je vysoce pravděpodobné, že maminka měla syndrom geriatrické křehkosti. Tím chceme popsat skutečnost, že starší a obvykle již dlouhodobě závažně nemocní pacienti mají výrazně snížené rezervy organismu a často i banální nemoc může mít těžké komplikace a vést k úmrtí. I samotný pobyt v nemocnici představuje pro tyto křehké pacienty stres. Křehkost byla myslím také jeden z důvodů, proč Vaše maminka přestala po prvním zhoršení zdravotního pohyblivá. Její tělo již nemělo dostatek sil. Také reakce na léky a léčebné postupy mohou být neúměrně vystupňované. Zdravotníci musí u křehkých geriatrických pacientů obzvláště pečlivě zvažovat přínos jak diagnostických, tak i léčebných postupů. Obecně je účinnost resuscitace u hospitalizovaných pacientů menší, než si obvykle většina lidí myslí. I když se povede resuscitací obnovit životní funkce, je průměrný počet nemocných, kteří po resuscitaci dožijí propuštění z nemocnice, jen kolem 10%. U starších a nemocných je toto číslo pochopitelně ještě nižší. Je potřeba brát také v úvahu postoje a přání nemocných. Řada z nich je smířena s nemocí a s konečností vlastního života. Mnohdy volí méně agresivní postupy a důraz kladou na kvalitu života, který mají ještě před sebou.

Z toho, co jsem napsala, by mělo tedy vyplynout, že postup lékařů — tedy nezahájení resuscitace — považuji v případě Vaší maminky za správný. Naděje na obnovu životních funkcí a na návrat k původní úrovni zdraví byl jistě minimální. Naopak bylo vysoce pravděpodobné, že by maminka, pokud by se u ní vůbec povedla obnova životních funkcí, musela být napojena na umělou plicní ventilaci, a vzhledem k její plicní nemoci by bylo velmi složité ji od ventilátoru odvyknout. Resuscitaci v takovém případě jako u Vaší maminky lze považovat za marný a neúměrně zatěžující postup, který by rozhodně významným způsobem zhoršil kvalitu jejího života.

A ještě velmi stručně k eutanazii: Eutanazií se rozumí usmrcení druhé osoby na její vlastní žádost. Příčinou úmrtí je podání smrtelné dávky léků. Pokud ale například nezahájím resuscitaci tam, kde je šance na obnovu životních funkcí minimální, pak nemocný zemře na základní onemocnění. To je velmi důležitý rozdíl, který například v USA umožňuje odpojit nemocného od umělé plicní ventilace nebo vypnout pacemaker (“budík”, který udržuje srdeční činnost), pokud si to nemocný přeje. Úmyslem zdravotníka není pacienta usmrtit, ale respektovat jeho přání na přirozený průběh jeho nemoci. Pacient nezemře proto, že zdravotník vypnul přístroj, ale proto, že měl závažné onemocnění, které nebylo slučitelné se životem. Někdy se v této souvislosti mluví také o dystanazii, tedy zadržování smrti, oddalování přirozené smrti — tím se myslí udržování životních funkcí za každou cenu, i když naděje na jakoukoli úpravu je zcela minimální.

Chápu, že je pro Vás velmi těžké se vyrovnat s maminčiným úmrtím. Rozumím tomu, že je to o to těžší, že jste s ní nemohla být v těch posledních dnech. Jsem přesvědčena, že jste se snažila pro maminku udělat to nejlepší, co jste mohla a uměla, a věřte, že maminka to určitě věděla také.

Přeji Vám dostatek sil a ať pěkné vzpomínky na maminku zůstanou.

S úctou,

MUDr. Irena Závadová