Před pěti dny mi zemřel partner, na mém pracovišti. Nedokážu si představit návrat do práce. Co mám dělat?

Dobrý den, paní Gabrielo!

Vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Před několika dny zemřel Váš druh a zmítají Vámi nečekané a silné emoce. Píšete o bolesti, strachu, zaskočení, představuju si i Vaši bezmoc a pocit vlastní neschopnosti.

Dovolte mi nejprve vyjádřit soustrast a lítost nad smrtí Vašeho partnera. A dovolte mi také vyjádřit ocenění, s jakou vytrvalostí a obětavostí jste se o něj starala a jak statečně jste oba zvládli jeho odchod. Jen to, že jste dokázala respektovat jeho přání zůstat doma a že jste s ním vydržela do posledního dechu, to je velké hrdinství!

Zpátky k Vaší starosti: Dobře víte, že podobné pocity (smutek, pocit, že už dál nelze jít, neuvěřitelná bolest, zoufalé stýskání a další prožitky) zažívá každý truchlící. Mám dojem, že ve Vás se bije role sestry, která „vše zvládá“, a role pozůstalého, který „smí truchlit“. Dovolte si na nějaký čas být pouze člověkem, pozůstalým, který smí plakat, truchlit, nezvládat, který smí být slabý a zoufalý. Ano, máte na to nárok.

Další mé doporučení se týká toho pocitu, že se život zastavil. Ano, přinejmenším pro Vás to nebude jako dřív. Ale v tuto chvíli by byl velký nárok, zabývat se i tím, jak to bude dál. Zkuste své síly napnout pouze ke zvládnutí každého dne. Najezte se nebo alespoň dost pijte tekutiny. Dodržte základní životosprávu – hygiena, převlečení z/do pyžama, běžný nákup, úklid. Zní to banálně, ale když se toto bude dařit, bude to signál pro Vaši duši, že život jde dál, i když to vypadá neuvěřitelně.

Věřte ve své vnitřní síly, věřte, že každá duše, i ta Vaše, dokáže najít cestu, jak dál. Dopřejte svému nitru potřebnou pozornost a péči. Zlobte se, pokud se potřebujete zlobit, plačte, když Vás nitro k tomu volá, mluvte s ním, mluvte s ostatními lidmi, pokud to cítíte jako potřebné (třeba i s cizími – např. na lince důvěry). Dělejte i věci, které jsou Vám příjemné, pečujte o sebe, dopřejte si drobné potěšení (třeba zapálenou svíčku, hudbu, koupel). Oceňte se za každý půlden, který se Vám podaří zvládnout.

Každé truchlení potřebuje svůj čas. I to Vaše. Chci Vás podpořit, abyste si ho dopřála. Teď uvažuji dopředu: Pokud to bude možné, vyjednejte si v práci několik týdnů volna (nebo neschopenku), právě pro možnost truchlit a vyrovnat se se smrtí partnera. Až se budete vracet, zkuste v mysli oddělit svou bolest od trápení pacientů a jejich blízkých. Vaší bolesti věnujte péči v soukromí. Možná budete nějakou dobu citlivější a možná budete i plakat při úmrtí některého nemocného – dovolte si několik slz, je to lidské a věřím, že i Vaši pacienti to budou vnímat kladně. Požádejte kolegyně o pochopení a třeba i pomoc/záskok v těžkých situacích. Na přechodnou dobu, než se Vaše bolest zmírní… Je ke zvážení, zda by bylo možné požádat o stáž nebo jiný krátkodobý pobyt na jiném oddělení, abyste získala čas k do-truchlení.

Paní Gabrielo, věřím, že s podporou rodiny, dalších blízkých a Vašich vnitřních sil zvládnete projít každým dnem tohoto smutného období. Kdybyste měla dojem, že Vám ani po několika týdnech není lépe, zvažte návštěvu krizového centra, psychoterapeuta nebo jiného odborníka ve Vašem okolí, který by Vám pomohl překonat to, co dobrému truchlení brání.

Paní Gabrielo, přeju Vám, ať najdete sílu unést břímě svého truchlení a zvládnout každý z nejbližších dnů. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková