Je vhodné sdělovat pacientům s nevyléčitelnou chorobou prognózu?

Milá Katko,

sdělování prognózy by jistě mělo být pečlivě zváženo. Lékař by se měl vyptat, co si sám nemocný o své nemoci myslí, co všechno již ví, ale také, co si vědět přeje. Někdo dá přednost jasné diagnóze a co nejpřesnějšímu odhadu prognózy do budoucna, jiný toho raději mnoho vědět nechce. A my bychom měli respektovat obojí a podle toho volit, co a jak nemocnému sdělíme. I tak je ale třeba vědět, že odhady jsou opravdu jen odhady a vycházejí ze statistik a ze zkušeností lékařů s podobnými diagnózami. Rozdíly mezi konkrétními pacienty mohou být ve skutečnosti neuvěřitelně velké. Faktorů, které nakonec určují skutečnou prognózu, je hodně, prakticky je nelze všechny pojmou a zdaleka ne všem dostatečně rozumíme.

Jak sama píšete, mělo by být takové sdělení vysoce individuální. U nás je spíše zvykem být opatrnější. Dlouho bylo pacientům právo na informaci o diagnóze a prognóze odpíráno a nejen lékaři, ale i sami pacienti si jen pozvolna zvykají na otevřenější způsob komunikace. Například v USA je takové sdělení samozřejmostí a je nemocnými většinou vyžadováno. Znovu ale zdůrazňuji, že lékař či jiný zdravotnický pracovník by měl vědět, co si konkrétní pacient přeje znát a co již ne, a samozřejmě by měl informace podávat způsobem pro pacienta srozumitelným a přijatelným.

Co to znamená, když píšete, že je na tom babička špatně psychicky – pláče? Zlobí se? Mlčí? Dozví-li se člověk nepříjemnou zprávu, zvláště o svém zdravotním stavu a možné krátké prognóze, je obvyklé, že prochází různými náladami, psychickými stavy – hodně se tomuto tématu věnovala lékařka Kübler-Rossová a popsala dokonce fáze vyrovnávání se s takovou situací (jednotlivé fáze a stručné vysvětlení k nim najdete i na tomto portálu).

Podobným procesem vyrovnávání prochází také blízcí nemocného, možná se v některé z popsaných fází poznáte i Vy. Je dobře, že nezůstáváte nečinná,  ale hledáte odpověď na svou otázku. Říkám si, že se možná i zlobíte na lékaře za jejich „termín smrti“. Ať už vyslovili jakékoliv prognózy, přeji Vám, abyste nezůstali jen u zloby nebo bezmoci nad vysloveným soudem, ale  abyste spolu s babičkou i celou Vaší rodinou hledali, co se i v takovéto situaci dá udělat, prožít nebo sdělit. Možná to budou drobnosti, ohlédnutí se, setkání nebo třeba splnění nějakého přání či snaha o naplnění každého jednotlivého dne. Nabízím Vám též přečíst si text, který se jmenuje Poslední týdny a dny, i když, a také právě proto, že nikdy nikdo nevíme, kolik týdnů a dnů ještě máme před sebou.

Přeji Vám, aby se Vám podařilo společně s babičkou najít klid a smíření a poslední týdny prožít tak, aby Vám zůstaly vzpomínky na to krásné, co jste spolu prožili.

S pozdravem,

MUDr. Irena Závadová