Jsem na praxi v hospicu, přijali jsme pacientku z nemocnice ve zbědovaném stavu. Jak se vyrovnat s lidskou bezcitností?

Vážený pane Jiří,

děkuji za Váš dotaz, který vypovídá o tom, že Vám nejsou lidé lhostejní, že se Vás hrubost a necitelnost dotýkají. A to je dobře. Jsem ráda, že při Vaší praxi v hospici zažíváte a poznáváte svoji vnímavost a citlivost pro druhé. To je v pomáhající profesi důležité, bez určité dávky citlivosti bychom spíše škodili než pomáhali.

Pravděpodobně jste se skrze životní příběh pacientky setkal s doslova bolavými následky práce těch, kteří svoji vnímavost k druhým již ztratili a jsou tak zvaně „vyhořelí“. Syndrom vyhoření je v podstatě emoční vyčerpanost, která nejčastěji postihuje ty, jejichž emoční bilance není vyrovnaná. Tedy lapidárně řečeno — převládá jejich emoční výdej nad příjmem. To se lidem děje, s tím bychom měli počítat. Nejen u druhých, ale i u sebe.

Nevím, co přesně rozumíte v tomto kontextu pod pojmem vyrovnat. Pokud to, aby Vás bezcitnost, se kterou se v životě setkáte, nechávala zcela bez emoční odezvy, tak to bych Vám ani Vašim klientům nepřála.

Myslím si, že jde však spíše o to, jak se vyrovnat s vlastními pocity bezmoci, studu, viny, bolesti apod. tváří tvář lidskému utrpení, způsobenému nemocí, ale třeba i necitlivým zdravotníkem. Při práci v hospici se jistě ještě mnohokrát ocitnete v situaci, kterou nebudete moci změnit, a přesto ji budete muset nebo dokonce budete chtít s pacientem prožít a projít — to je konec konců jeden ze základních aspektů hospicové péče. K hledání Vašeho vlastního způsobu, jak se s těmito situacemi vyrovnávat, by Vám mohla pomoci supervize, která je při této náročné práci nezbytná. Zpracování vlastních negativních pocitů a připuštění vlastní bezmocnosti je také prevencí před emočním vyčerpáním.

Pane Jiří, přeji Vám, aby Vám Vaše práce přinášela uspokojení a abyste si svoji vnímavost zachoval a nadále pěstoval.

Srdečně Vás zdravím.
Tereza Soukupová