Tátův zdravotní stav se zhoršil, velmi těžce to nese a propadá depresi. Jak mu můžu pomoci?

Dobrý den, paní Volemanová,

říkám si, jak je to těžké pro něj i pro maminku. A i pro Vás – máte o ně starost, asi je Vám líto, že to táta takhle vzdává, možná se na něj v duchu zlobíte, zažíváte silný pocit bezmoci, únavu, vědomí omezenosti vlastních možností. Přesto se snažíte jim ze všech sil pomoci. Oceňuji, že jste to ani v minulosti nevzdali a dostali jej z vážného zdravotního i psychického stavu. Smekám před tím, jak dnes vedle kolotoče starostí s rodinou a prací zvládáte shánět postel a vozík, jezdit k tátovi a hledat způsoby, jak ho podpořit a jemu i mámě ulehčit. Požádat o pomoc asistenční a pečovatelské služby považuji také za velmi moudrý krok.

Ptáte se, jak u táty vzbudit zájem, jak ho přimět, aby spolupracoval a respektoval pravidla. Bohužel neexistuje jednoduchá rada. Zkouším si představit, jak se asi táta cítí: „uvázaný“ na vozíku, bez vidiny, že bude moct zpátky do práce, že by se mohl rozjet autem, kam si přeje… Vypadá to, že na něj tato velká ztráta dolehla právě v posledních dnech. Připadá si nejen omezený a bezmocný, ale možná i zbytečný, bez budoucnosti, na obtíž. Soudím, že si nic takového nemyslíte, ale on sám se tak může cítit. Pokud má tendenci propadat pocitům marnosti, je pro něj těžké se naladit na jakoukoli světlou myšlenku. Tím nechci říct, že ho máte v těchto temných prožitcích podporovat. Je tu někdo, kdo mu v tom může porozumět? Být s ním chvíli v jeho temnotě – a potom spolu hledat cestu, jak dál… Možná to je úkol pro Vás, možná pro někoho dalšího – tátova kamaráda, známého s podobnou zkušeností, duchovního…

Můžete hledat, v čem konkrétně je pro Vás táta i nadále potřebný, důležitý, jedinečný. Všichni víte, že si cení setkání s vnučkami. Toto pouto je možná silnější, než by se zdálo. Říkejte tátovi i o dalších věcech, i maličkostech, kde má své nezastupitelné místo. Měl něco v oblibě? Nějakého koníčka, oblíbené oblečení, jídlo, místa…? Můžete udělat něco, aby se s nimi mohl opět setkat? Třeba prohlédnout si fotografie, chvilku si o tom vyprávět, vytvořit kroniku, zajet někam? Možná je to teď předčasné, ale mohl by doma opět plnit nějaký úkol, který dřív zastával? Něco připomínat, navrhovat (jídlo), zkontrolovat…

Pokud se tátova deprese nadále nezlepší, mohla by mu ulevit antidepresiva – léky proti depresi. Ty základní může předepsat i obvodní lékař; zkuste ho požádat o spolupráci. 

Ve Vašem dopise mne zaujala ještě jedna drobnost: jako červená nit se jím vine rozpor mezi přáním a realitou, mezi tím, co byste si pro rodiče i pro sebe přála, a tím, jak jsou naše možnosti omezené. Unést toto omezení a bezmoc a naučit se s ní žít, to je velmi náročné. možná to je téma, nad kterým by stálo za to se zastavit, prožít ho, odsmutnit.

Paní Volemanová, chci Vás povzbudit, abyste v tomto těžkém období myslela také na obnovu Vašich vlastních sil. Pro Vás a Vaši rodinu je důležité, abyste doplňovala pomyslnou studnici energie, aby prameny nevyschly. Dopřávejte si něco, co Vás povzbudí nebo potěší, co Vám vrátí rovnováhu, může to být i drobnost, zvlášť poté, co jste byla u rodičů nebo jim telefonovala.

Za zvážení by jistě stál i respitní pobyt pro tátu – tedy krátkodobý (cca 1-2 týdny) pobyt v pečovatelském domě nebo jiném zařízení, kde by o něj bylo postaráno a Vy i maminka byste mohly pár dní oddechnout a načerpat síly. 

Paní Volemanová, držím Vám palce a moc Vám přeju, abyste našla — našly — cestu, jak se k tátovi přiblížit a mohli jste ještě všichni spolu prožít mnoho dobrých chvil. Budu na Vás myslet. 

Petra Hálková