Starám se o babičku s Alzheimerovu nemocí a zároveň o malého syna. Péče o oba je velmi náročná a už nevím co dál dělat.

Vážená paní Lucie, 

když čtu Váš mail, mám pocit, že jste si toho na sebe opravdu vzala příliš mnoho.

Je samozřejmě záslužné a obdivuhodné, že se chcete starat o malého syna i o babičku, ale podle toho, co píšete, nemůže být ve Vašich silách to vše dobře zvládnout.

Péče o člověka s Alzheimerovou nemocí je náročná a vyčerpávající – a zároveň, jak sama píšete, se Vám od babičky nevrací radost a spokojenost ze vzájemné spolupráce. Vaše babička už, zdá se, nevnímá tolik realitu, ve které žije, ale vychází ze svého vnitřního světa, který pro ostatní není čitelný a je spojený s jejími vzpomínkami, emocemi i představami mnohem víc než se skutečností, ve které se tolik snažíte jí pomoci, opatrovat a vše zvládnout.

Nevím samozřejmě, jaké má kořeny Vaše rozhodnutí vzít takovou zodpovědnost pouze na sebe, zatímco Vaše maminka se péče neúčastní — ale to není otázka pro tuto chvíli.

V každém případě mám pocit, že se za celou situaci cítíte příliš zodpovědná, za všechny ostatní. Jistě jste s babičkou měly krásný vztah a možná Vám hodně dala, ale dnes bohužel potřebuje mnohem víc, než být s Vámi doma. To je úkol, který nemůže jeden člověk, starající se k tomu ještě o malé dítě,  zvládnout. Určitě sama také pozorujete, že Vaše kapacita a odolnost je občas na hraně. 

Myslím, že ve Vaší situaci by bylo dobré se o péči o babičku s někým podělit – péče o člověka s touto nemocí je náročná právě také v tom, jak zmatečný kontakt s ním často je a jak „neadekvátní“ reakce z jeho strany přicházejí. Je pro Vás jistě těžké se s takovou situací vyrovnat, sama o tom píšete – jaká babička byla a jaká je teď… ale to opravdu nemůžete nijak zvrátit. Myslím, že je nezbytné podělit se o péči s odborníky – možná tak jak to bylo dřív, když byla babička v domově pro pacienty s Alzheimerem, kde ji můžete navštěvovat či si ji brát občas domů. Jinak byste mohla dojít až na dno svých sil.

Potřebujete také obnovovat síly a věnovat se své nové rodině a také sama sobě. O babičku bude i jinde dobře postaráno – koneckonců potřeby takto nemocného člověka jsou jiné, než jak je vnímáme my, a jiné než byly dřív, kdy babička byla zdravá a chovala se v souladu s tím, jak jste ji znala.

Vím, že je to těžké rozhodnutí, ale zdá se mi, že na sebe nakládáte příliš mnoho. Možná, že kdyby babička dnes ještě mohla, sama by Vám to tak řekla.

Doufám, že spolu s manželem i maminkou můžete situaci probrat a udělat společné rozhodnutí. Jistě i oni musí vidět, že Vám docházejí síly.

Přeji Vám, aby vám šlo myslet alespoň trochu víc na sebe a budoucnost.

Ilona Peňásová