Zemřel mi milovaný dědeček v hospici, měl velké bolesti a v době úmrtí tam byl sám. Velmi si vyčítám, že jsem nebyla s ním. Jak se s tím vyrovnat?

Dobrý den, paní Jano.

Vážím si důvěry, se kterou se nám svěřujete. Nedávno Vám zemřel dědeček, který byl pro Vás mimořádně blízkým člověkem. Dovolte, abych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. A také abych ocenila Vaši důvěru a otevřenost, se kterou nám svěřujete i tajné myšlenky své duše. Vnímám, jak nepředstavitelně bolestné to pro Vás je. Znala jste dědečka jako silného a aktivního muže, jako toho, kdo miloval Vás i Vaši rodinu celým srdcem a lásku vyjadřoval rozmanitými způsoby. V loňském roce se ale vše změnilo, dědeček začal mít drobné zdravotní potíže, zažíval omezení, prudce zeslábl a začal se připravovat k odchodu. To, jak náhle odešel, Vás pochopitelně zaskočilo. Nečekala jste, že zemře, ani že tak brzy. Možná jste měla dojem, že to ani není pravda; často se nám v takovém okamžiku zdá, že nám snad pukne srdce, že to nemůžeme přežít, že nám vyrvali kus našeho já.
Teď, několik dní po jeho smrti, jdete dál, ale Vaše prožívání se mění. Všude dědečka vidíte, všude chybí, a nepředstavitelně to bolí. Jste teď vlastně sirotek, odešla velká opora, někdo, kdo jaksi zastřešoval Váš život, kdo byl zázemím. Prožíváte zlost a pocit bezmoci – bezmoc vůči smrti, bezmoc vůči tomu, že Vám ho smrt vzala tak náhle, že na Vás nepočkal, že jste nemohla s ním být do posledních jeho dnů, že jste se nemohla rozloučit tak, jak jste si představovala… Píšete, že si tyto věci vyčítáte. Pocity viny vypadají navenek nesmyslně, ale takto to mnohdy zažíváme.
Běží mi hlavou otázka, co Vás v nejbližší době čeká a co Vám pomůže to zvládnout. Někdy v těchto dnech bude pravděpodobně dědův pohřeb – pokud je to možné, jeďte na něj, i když můžete mít obavy, jak to unesete. Pohřeb je rituál důležitý i pro nás, pozůstalé. Dědečkovi bude vzdána čest, Vy pozůstalí se můžete během něj rozloučit a dostat podporu od ostatních. Pokud byste se ho nemohla zúčastnit, udělejte si Vy sama nějaký rituál na rozloučenou s dědečkem – zajděte třeba do jeho oblíbeného koutku nebo na jiné místo s ním spojené, vezměte s sebou jeho fotku, řekněte mu to, čeho jste si na něm vážila, rozlučte se a dovolte mu odejít, udělejte drobný rituál na závěr – třeba zapálení svíčky nebo položení kytky. Dovolte si přitom smutnit, plakat a zoufat. Vezměte s sebou toho, koho byste v tuto chvíli chtěla mít při sobě.
Po rozloučení s dědečkem Vás bude čekat mnoho dní, kdy se bude Vaše duše vyrovnávat s tím, že částečně osiřela. Budete patrně zažívat chvíle bolesti, smutku, možná promíchané s chvílemi vděčnosti. Můžete zaznamenat i další pocity (např. zlost, výčitky, ale i radost). Dopřejte si „prožívací“ chvilky. Buďte k sobě trpělivá a laskavá. Pokuste se rozlišit, které výčitky jsou pravdivé a které falešné, tedy kdy se obviňujete za něco, co jste ve skutečnosti nemohla nijak ovlivnit.
Nezapomínejte na péči o sebe – jezte, pijte dostatek tekutin, pečujte o své tělo. Vaše nitro se tak dozví, že život jde dál, a snáz všechno snáší.
Nezůstávejte sama – řekněte svému okolí, co se děje, plačte a vyprávějte i před nimi a s nimi.
Udělejte si v rodině například nějaký vzpomínkový večer – projděte fotky, vyprávějte zážitky, třeba spolu vyrobte něco, co zůstane jako vzpomínka na něj nebo co mu můžete přinést na hrob. Odpovídejte pravdivě i na otázky Vaší dcerky — možná to bolí, ale pro ni i pro Vás je důležité si v tom udělat jasno a zažít i pocity, které jsou se smrtí spojené.
Časem si pravděpodobně Vaše duše zvykne na myšlenku, že tu už dědeček není. To neznamená, že byste ho měla méně ráda – naopak, ve Vašem srdci má své důležité místo, které mu nikdo nevezme. Možná Vás budou napadat otázky, jak naplnit jeho odkaz zde na Zemi. Například které z jeho vlastností byste chtěla dopřát i Vy Vašim dětem nebo později vnoučatům. Co z dědova umění byste chtěla pěstovat a třeba i někomu předat. Jak naložit se zděděnou zahrádkou, aby z ní měl i nadále dědeček radost. Věřím, že Vaše milující srdce najde způsob, jak dědečkovu památku předávat dál.
Pro úplnost dovolte malé upozornění: někdy se nám lidem stane, že se proces truchlení „zasekne“ a bolest nebo výčitky nepolevují. Teď je brzy; kdybyste ale po několika měsících zjistila, že dědečkův odchod bolí stále stejně nebo že Vaše výčitky jsou stále neodbytné, obraťte se na odborníky na lidskou duši – psychologa nebo psychoterapeuta. Někdy se to totiž „zarazí“ na nějaké nevyřešené otázce z minulosti – dotyční odborníci by si s ní měli vědět rady. Tito by mohli být Vašimi průvodci i tehdy, když byste měla pocit, že to sama a s podporou Vašeho okolí nezvládnete.
Paní Jano, přeji Vám, abyste v sobě našla dostatek statečnosti, abyste dobře prošla cestu rozloučení a dozrála k vyrovnání a smíření. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková