Našla jsem babičku mrtvou, nemohu se teď zbavit pocitu viny, že jsem s ní v poslední vteřině nebyla.

Vážená Kristino,

je vidět, že jste ještě plná intenzivních prožitků, které provázely poslední dny života Vaší babičky.

Chápu, že je těžké takovou zkušenost uzavřít, oddělit se od ní a zaměřit svou pozornost znovu na to, co je teď a co bude v životě dál. Člověk potřebuje čas (někdy i docela dlouhý), aby podobně intenzivní kus svého života strávil a přijal.

Během této doby se nám často objevují pochybnosti a otázky, zda všechno bylo tak, jak mělo být, zda jsme neměli udělat něco jinak nebo víc… Je to vlastně způsob, jakým se vyrovnáváme s intenzivním časem ztráty a změny.

Byla jste se svou babičkou téměř nepřetržitě pět posledních dní, a podle toho, co píšete, si lze těžko představit, co byste měla udělat ještě navíc. Pro jednoho člověka je to vše, co může poskytnout. Sama jste se dostala na hranici svých sil.

Je samozřejmě lepší, když ve chvílích pečování o umírajícího není člověk odkázán jen sám na sebe, může se opřít o pomoc a spolupráci a dočerpávat síly.

Téměř jste nespala a nebýt kamarádky, bylo by to pro Vás ještě těžší.

Je důležité i v takovém čase myslet také na sebe — spát, jíst, mluvit s někým o tom, co prožíváte, co se Vám honí hlavou, čeho se bojíte… Bez takových opor to má člověk sám mnohem těžší. Jsou to prostě hraniční zážitky, sice přirozené, ale leckdy překvapí svou intenzitou, protože v dnešním světě s nimi mnoho lidí nemá vůbec zkušenosti.

Otázka, zda máme s naším blízkým být i v “poslední vteřině”, je velmi častá — a také se velmi často stane, že ačkoli lidé pečují o svého blízkého, odejde zrovna ve chvíli, kdy u něho nesedí. Myslím, že kdybyste se “překonala”, jak píšete, nebylo by to dobré ani pro Vás, ani pro babičku.

Někdy to vypadá, že člověk na odchodu potřebuje být sám a nerušen, aby mohl svou pozornost směřovat již jiným směrem. Skutečně se stává, že umírající jako by v určitém smyslu čekali na chvíli, kdy budou nerušení a nepoutání svými milujícími blízkými v tomto světě.

Milá Kristino, určitě si nemáte co vyčítat, udělala jste to, co mnoho lidí vůbec nedokáže. Umožnila jste své babičce odejít tak, jak potřebovala.

Zkuste se kromě vzpomínání nyní zaměřit i na to, co teď potřebujete Vy — možná s někým mluvit, probrat ten intenzivní čas, který máte za sebou, své pocity, úvahy a otázky.

Možná potřebujete nějakého “svědka”, se kterým můžete ještě celý ten čas projít a prožitkově dokončit. To může být kamarádka, ale samozřejmě také psychoterapeut. Nebojte si říct o to, co potřebujete.

Jste statečná a nezasloužíte si, abyste se trápila pochybnostmi.

Přeji Vám, abyste brzy našla úlevu a radost.

Ilona Peňásová