Před pěti měsíci mi umřel táta, nemůžu se vyrovnat s jeho odchodem. Jsem nenormální a nebo to můžu takto těžce prožívat?

Vážená paní Soňo,

je samozřejmě obtížné říct, co je správné truchlení, a co už ne. Každý reagujeme na ztrátu individuálně a máme na to samozřejmě právo.

„Správné“ (dá se snad říct) je, že postupem času ztrátu – i když s bolestí – přijmeme. Jako těžkou zkušenost, kterou nám život přinesl. Bez prožívání těžkých a bolestných ztrát ani nemůžeme životem projít.

Je pochopitelné, že truchlíte. Nedá se měřit, jestli Váš bratr nebo maminka truchlí méně nebo nedostatečně – každý toto období prožívá a projevuje po svém.

Otázkou ale může být, zda se Vaše prožívání přece jen nějak postupem času utišuje a začínáte si zase pomalu všímat drobných, třeba i dříve radost přinášejících podnětů. Můžou to být jen malé věci – třeba že zasvítí slunce, nebo jste v přírodě, v tichu, uvědomujete si, že máte přátele, že se těšíte na jaro… atd. Neznamená to, že přestanete cítit bolest ztráty, ale začínáte mít pocit, že život snad bude moci být i dál zase krásný a plný…

Možná by Vám prospělo, kdybyste s někým mohla o svých prožitcích mluvit – a myslím tím teď spíš odborníka, tj. psychologa nebo psychoterapeuta, který Vás nebude posuzovat, ale vyslechne Vás a podpoří. Zároveň by měl mít na Vás čas a rozumět Vašim pocitům. Myslím, že s takovým podporujícím vztahem za zády by se Vám z bezvýchodných pocitů mělo podařit najít cestu.

Myslím na Vás a držím Vám palce.

Ilona Peňásová