Maminka mi zemřela na ALS v září loňského roku. Taťkův přístup k péči mě zklamal a tak zbyla na mě. Nyní on i děda mluví o tom, že už nechtějí dál žít. Jak se s tím vším mám vyrovnat?

Dobrý den, slečno Marie.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před 4 měsíci Vám zemřela maminka, bohužel předčasně v důsledku kruté nemoci ALS. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Chci ocenit, co všechno jste pro maminku udělala – doprovázela jste ji během vyšetření, sdílela s ní šok nad diagnózou, prožila s ní postupné slábnutí a nefungování jejího těla, postarala jste se o ni do posledních dnů. V tomto stručném vyjádření není znát, kolik úzkosti, bezmoci, osamělosti jste zažila, jaké úsilí Vás stálo se o maminku postarat, čeho jste se musela vzdát a co vše jste se musela naučit, jak vyčerpávající péče to byla… Dovolte mi vyjádřit hluboké uznání a poděkování za to všechno.
Také velice oceňuji, jak zvládáte svůj život po její smrti. Dokážete chodit do práce, mluvit s lidmi, bavit se… to mluví o Vaší vnitřní síle a nezdolnosti. Ráda bych ji podpořila.
Myslím, že jste na dobré cestě, abyste se mohla se situací dobře vyrovnat. Maminka Vám velmi chybí, nejvíc doma, kde byla Vaším zázemím a prvním člověkem, kterému jste byla zvyklá se svěřovat. Na tomto místě ji nikdo nenahradí. Rozumím tomu, že po příchodu domů Vás zaplaví vzpomínky a smutek. Jinak to asi ani nejde – Vaše duše potřebuje období smutku a truchlení, aby se se smrtí mohla vyrovnat. Potřebuje plakat, zlobit se, obávat, cítit bezmocně a opuštěně. Dopřejte jí potřebný čas a prostor. Někdy je naše truchlení jiné, než jsme si představovali (zažíváme nečekané emoce, trvá déle…) – věnujte něžnou pozornost všemu, co Vaše duše zažívá a potřebuje. Pečujte o ni. Zasloužíte si to. Věřím, že to tak i děláte. Buďte trpělivá – nová rovnováha nenastane najednou, ale přichází krůček po krůčku, s různými „odskoky“ zpět. Všimněte si i drobných změn, které Vás upozorňují, že už je o něco málo lépe. Chci Vám jen připomenout, že po maminčině smrti to nebude „jako dřív“. Bude to jiné – a může to být taky dobré.
Možná Vás napadlo zpracovat Váš smutek tvořivě – například složit píseň, uspořádat fotky, napsat mamince dopis či sepsat vzpomínky, uspořádat vzpomínkovou večeři pro nejbližší přátele… – pokud cítíte, že to je Vaše cesta, vydejte se po ní.
S maminkou jste ztratila víc, než by se mohlo zdát – ztratila jste zázemí rodiny. Píšete, že děda i taťka se spíš uzavřeli do sebe a nejeví chuť dál žít. A Vy jste osaměla. Zvažte, zda je v širší rodině někdo, koho vnímáte jako blízkého – navažte s ním kontakt. Vím, že je to smělá myšlenka, ale zkuste postupně vytvářet „adoptivní rodinu“ z Vašich přátel. Hledat a zvát k sobě lidi, s kterými Vám je dobře, s kterými budete moct zažít alespoň část toho, co jste zažívala v původní rodině.
Nebojte se svěřit své trápení lidem okolo, těm, u kterých lze čekat porozumění a podporu. Někdy lidé oceňují spíš sílu a statečnost a nechtějí vědět o slzách a bolesti. Ale často se mezi nimi – v práci nebo mezi kamarády — najde někoho, kdo by mohl porozumět, před kým byste si mohla dovolit i slabost nebo slzy. Bývá velmi úlevné, když zažijeme porozumění druhého člověka. Je možné také přijít do klubu Podvečer.
Všimla jsem si, že Vás také trápí reakce Vašeho taťky na maminčinu nemoc a jeho přístup. Píšete, že se sice zapojil do hledání alternativní léčby, ale nepřevzal intenzivní péči o maminku. Pochopitelně to vnímáte jako zradu, máte dojem, že Vás v tom „nechal“ samotnou; nejspíš se na taťku dost zlobíte nebo Vás ta křivda bolí. Nevíme, co taťku vedlo k tomu, jak se zachoval – možná „uvízl“ ve fázi popření nebo se bál velkého úkolu… Je na místě připustit sama sobě, jak moc Vám bylo od něj ublíženo. Uznat to, vzít vážně, připustit si bolest, zlost i další pocity, které to ve Vás vyvolalo. Časem, až se na to budete cítit, zvážíte, jestli o svém pohledu budete chtít taťkovi říct (a otevřít se tak bližšímu vztahu), nebo si to necháte pro sebe…
Kdybyste měla dojem, že se Vaše truchlení „zaseklo“ nebo v nějaké oblasti potřebujete pomoc, nebojte se obrátit na odborníka – psychologa, terapeuta, duchovního… Už jste to jednou dokázala – napsala jste nám. To by pro Vás mohlo být povzbuzením i pro případné „příště“.
Slečno Marie, přeji Vám mnoho trpělivosti, nezdolnosti a odvahy na cestě, která Vás čeká. Kéž Vás přivede ke smíření a nové rovnováze.

Budu Vám držet palce.

Petra Hálková