Před dvěma lety mi zemřel tatínek a prošla jsem rozvodem kvůli domácímu násilí, kdy mi moc pomohl přítel. Ten náhle zemřel v říjnu. Jak se s tím vyrovnat?

Dobrý den, paní Pavlo,

vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Píšete o několika náhlých událostech, které na Vás v posledních letech dolehly. Před dvěma roky Vám náhle zemřel tatínek. V té době jste začala aktivně řešit Váš nefunkční manželský vztah. Tehdy Vás podpořil přítel. A dřív, než jste dokončila všechny tyto změny a než jste si mohla užít nového života, přítel náhle zemřel. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Představuji si, jak veliká musí být Vaše bolest a smutek. Jak Vám život připadá beznadějný a krutý. A jak těžké je jít dál, věřit, že to jde, že to má smysl, po tom všem… Oceňuji o to víc, že jste to nejen nevzdala, ale opět aktivně pracujete na tom, abyste všechno zvládla – chodíte do terapie, zkoušíte žít tak, aby na Vás mohl být přítel hrdý, uvažujete, kdo by Vás mohl podržet… I když se teď možná cítíte dole: klobouk dolů před Vaší nezdolností.

Je toho hodně, co jste v posledních dvou letech musela řešit: nečekaná smrt tatínka; konec manželství (ač nefunkční, investovala jste do něj, a rozchod zbořil, co jste budovali); přijetí skutečnosti, že Vám manžel skutečně ubližoval; rozvodový proces; trestní řízení; hledání nové rovnováhy rozvedené ženy a matky; sžívání s novým partnerem; jeho náhlá smrt, praktické starosti s životem bez partnera… Toto všechno Vaše nitro dokázalo. Něco z toho byly změny k lepšímu, ale stály Vás energii a nutily rozloučit se s dosavadním. Někdy se nám stává, že slzy patří nejen tomu, co právě zažíváme, ale i nějaké „staré“, vnitřně nedokončené záležitosti.
Z Vašeho dopisu mám dojem, že jste na sebe moc přísná. Že očekáváte, že bude odtruchleno během pár měsíců. Přitom Váš přítel byl někdo, kdo Vám velice pomohl, a byli jste si blízcí. Krátkost Vašeho vztahu nemá vliv na hloubku bolesti. Buďte k sobě laskavá. Je normální, že takto krátkou dobu po smrti přicházejí návaly bolesti, zlosti a zoufalství. Je běžné, že máme občas velmi silný dojem, že to nemůže být pravda. Dopřejte své duši čas, aby se mohla vzpamatovat, smutnit, cítit se bídně. Požádejte své okolí o shovívavost. Pečujte o sebe – o jídlo, hygienu, pitný režim. Když se o sebe postaráte, bude to signál i pro Vaši duši, že život jde dál, a dáte si tak šanci, aby mohly častěji přijít „světlé“ chvilky. Věřím tomu, že i Váš přítel by byl na Vás hrdý, kdyby viděl hloubku Vaší bolesti a věděl, jak statečně ji nesete. Unést ji je velké hrdinství.
Zkuste si vzpomenout, co Vám pomáhalo v době po smrti Vašeho tatínka. Mohla byste něco z toho uskutečnit i dnes? Možná občasné volání s kamarádkou (po dohodě, jaký čas se Vám oběma hodí)… Možná nějaký vzpomínkový rituál… Možná se svěřit někomu dalšímu, kdo by mohl rozumět. Možná volání třeba na linku důvěry ve chvílích, kdy je Vám zle (některé fungují non-stop). Možná jste s přítelem dělávali něco, co Vaší duši ulevilo – dalo by se něco z toho zkusit i teď? Poraďte se se svým terapeutem, jak on situaci vidí. A můžete ho zkusit požádat, zda by na přechodnou dobu nemohla být Vaše setkávání častější.

Paní Pavlo, držím Vám palce, abyste v sobě našla mnoho trpělivosti, laskavosti a statečnosti. Kéž zažijete mnoho „světlých“ chvil a unesete ty, kdy je Vám bídně.

Budu na Vás myslet.

Petra Hálková