Rodiče nechali babičku umřít v LDN. Nemůžu jim odpustit.
lorem ipsum...
Popisujete konec života své babičky, která Vám a Vaší sestře byla nejbližším člověkem, představovala pro Vás rodinné zázemí a dávala Vám lásku a péči, jakou jste od rodičů nedostaly. Jste velmi zklamaná z toho, že Vaši rodiče nechali babičku v LDN, přestože slibovali, že jakmile to půjde, vezmou si ji domů. Píšete, že jste se sestrou za babičku bojovaly, prosily jste rodiče, aby si ji vzali domů, ale bylo to marné. Nyní, po babiččině smrti, za níž vnímáte na straně rodičů spoluvinu, cítíte vůči rodičům nenávist a nemůžete jim odpustit.
Dobrý den,
všechny Vaše pocity jsou mi pochopitelné, ani si nedovedu představit, že byste to mohla prožívat jinak. Spíš přemýšlím co dál, protože sama uvádíte, že ta nenávist vůči rodičům je devastující. Navíc mi připadá, jako by to, jak se Vaši rodiče zachovali k babičce, byla jen poslední kapka něčeho, co tomu předcházelo. Jen mimochodem zmiňujete, že rodiče nezvládali péči o Vás a Vaši sestru a že spolu měli velmi špatný vztah. Předpokládám, že i tím vším jste dlouhá léta trpěla a možná jste se to naučila nějak snášet a svou bolest utlumit. Někdy člověk silněji vnímá křivdu, která se stane někomu, koho má rád, než křivdu páchanou na něm samém. Možná Vám ta všechna léta potlačované emoce, které se teď vyplavily, nedovolují vidět situaci z perspektivy rodičů, vidět jejich důvody, proč nedostáli svému slibu a babičku si domů nevzali. Píšete, že si hledali výmluvy, proč to nejde, a že pro ně bylo pohodlnější, když se o babičku staraly sestry na LDN. Napadá mne, že si Vaši rodiče možná nevěřili, že by péči o babičku zvládli jak se patří, a proto radši péči o ni přenechali zdravotníkům. Možná v tom nemusela být jen pohodlnost, ale třeba strach a bezradnost. Vy se sestrou jste rodičům nabízely pomoc a snažily se zjistit možnosti, jak mít vážně nemocnou babičku doma, ale nepomohlo to. Cítím v tom Vaši velikou bezmoc.
Připadá mi ale důležité, že sama víte, že jste pro svou babičku udělala vše, co bylo ve Vašich silách. Sice píšete, že si se sestrou vyčítáte, že jste nebojovaly víc, ale já opravdu nevím, co ještě jste mohly udělat. Někdy nám nezbývá nic jiného, než se vyrovnat se svou vlastní bezmocí, i když je to velmi těžký úkol.
Je to teprve krátká doba, co Vaše babička zemřela, a tak mi připadá nereálné všechny ty bouřlivé emoce nějak zklidnit a zpracovat. To může přijít až časem. Vím, že je moc těžké babiččinu smrt přijmout, když přitom jste přesvědčena, že ji šlo oddálit. Ale on nikdo neví, co by bylo kdyby. Také je pro Vás těžké smířit se s tím, že Vaše babička umírala s vědomím, že ji Vaši rodiče nechtějí a že jí lhali. Nevím, jestli Vám to řekla nebo jestli to jen Vy takto předpokládáte. Vždyť si babička sama nechala od sociální pracovnice LDN poradit a dost možná si za svou volbou stála a nedává nikomu za vinu, že ji odtamtud nevzal.
Zkuste zlost na rodiče oddělit od svého bolesti ze ztráty babičky. Zkuste ten hluboký smutek a vzpomínky na ni nekalit nenávistí. Je třeba, abyste nejprve odtruchlila babiččinu ztrátu a teprve později můžete zkusit zpracovávat zlost a nenávist vůči svým rodičům. Možná to dokážete se sestrou samy, ale možná by Vám v tom mohla být užitečná pomoc psychologa nebo texty pro pozůstalé na tomto portálu. Nemějte strach se případně na psychologa obrátit, může Vám poskytnout nové úhly pohledu a pomoct najít způsob, jak své emoce přijmout a vypořádat se s nimi.
Přeji Vám, abyste si uchovala babičku ve svých vzpomínkách tak, jak jste ji znala — láskyplnou, pečující, stmelující rodinu, a abyste časem dokázala přijmout své rodiče takové, jací jsou, se všemi jejich nedostatky.
Alexandra Lammelová
Dotaz zodpovídá
