Babička nezná svoji závažnou diagnózu a věří ve své uzdravení. Mám z toho rozpaky, protože se domnívám, že by měla znát pravdu.
lorem ipsum...
Ve svém dotazu popisujete situaci s babičkou, která neví, jak těžce je nemocná a v současné době se dokonce nachází ve stavu euforie, protože věří svému uzdravení. Píšete o svých rozpacích a otázkách, které kolem toho máte – na jednu stranu vnímáte její právo na to vědět svou diagnózu, na druhou stranu cítíte, že by jí to v současné chvíli spíše ublížilo.
Dobrý den, paní Marie,
podle toho, co popisujete, mám pocit, že právě tím, jak se babička chová, dává najevo, že kapacitu přijmout takový ortel v současné době nemá, nebo možná spíš nechce mít. To je třeba respektovat. Nemyslím tím, že by ji neměla nikdy nebo že by sama možná někde uvnitř netušila, že situace nebude možná tak růžová, jak se sama snaží dávat najevo.
Většinou je to tak, že nemocný prochází různými fázemi vyrovnávání se s diagnózou zhoubné nemoci – a první z takových fází je postoj, ve kterém člověk takovou možnost vůbec popírá – tj. není to pro něho prostě možné v tu chvíli přijmout.
Jistě zde může hrát roli i nemoc sama — píšete o občasné zmatenosti a dezorientaci – i proto si myslím, že je dobré spolupracovat a radit se o otázce sdělení diagnózy s Vaším lékařem – podle toho, co píšete, přistupuje k babičce velmi citlivě. Myslím, že Váš úmysl převést babičku do péče tohoto lékaře, je správný.
Babička ze své euforie čerpá energii, nebude to jistě trvat pořád. Možná jí tato energie pomáhá plně prožívat tento čas, kdy ještě může a chce věřit naději na vyléčení. Její stav se postupně bude zhoršovat, ona sama bude konfrontována s faktem, že se nemoc neztratila. Možná se sama bude pak ptát, jak je to možné a co jí tedy je. Myslím, že je nejlepší opravdu dohodnout se s lékařem, že jakmile bude možné, aby babička opravdu vnímala a mohla vědomě přijmout zprávu o svém stavu, udělá to on.
Nemějte rozhodně žádné pocity viny – přijde čas, a babička se vše dozví, možná že už tuší, ale nechce si to připustit. Určitě není dobré ji utvrzovat v tom, že je zdravá a všechno zlé již pominulo – můžete dávat najevo opatrnou naději a hlavně radost z toho, že se cítí dobře a sama prožívá v současné době úlevu a spokojenost. To znamená nic nenalhávat, ale zároveň dát babičce čas, aby se k možnosti přijmout zprávu o svém stavu dopracovala. Kdyby se ptala, vždy ji můžete odkázat na lékaře, který jí všechny otázky zodpoví. Můžete dávat najevo, že její stav berete vážně a že ještě není vyhráno. Zároveň je důležité, aby babička vnímala také Vaši kapacitu a připravenost vás samých se s její diagnózou vyrovnat. Někdy právě – a většinou si to vlastně nikdo z rodiny neuvědomuje — dokonce nemocní „chrání“ právě popíráním své blízké – nechtějí je zatěžovat a dávají najevo, že si s nimi nemusí dělat žádné starosti.
Takže Vy můžete přistupovat k babičce s respektem, opatrnou nadějí a připraveností přijmout celou zátěž, která s její diagnózou souvisí.
Držím Vám i Vaší babičce palce a věřím, že s pomocí rodinného lékaře Vaši situaci dobře vyřešíte.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
