Tatínek zemřel doma na rakovinu jícnu. Cítím vinu, že jsme třeba nepečovaly s maminkou dobře, pořád pláču. Jak si pomoci?

Dobrý den, Ivano,

jsem přesvědčený, že jste udělala společně s maminkou to nejlepší, co udělat šlo. Váš tatínek do nemocnice nechtěl za žádnou cenu, chtěl umřít doma. To jste mu umožnily. Z toho, jak popisujete péči a léčbu bolesti (opiátové náplasti, léky na průlomovou bolest), je zřejmé, že i po medicínské stránce bylo Vaše domácí ošetřování naprosto srovnatelné s profesionální péčí a hospitalizací. Cítíte vinu, protože si představujete, že tatínek trpěl hlady a žízní. Většina lidí by měla tytéž obavy, protože máme život neodmyslitelně
spojený s příjmem jídla a tekutin. Tělo se ale na odchod připravuje také tím, že jakoby přestává umět zacházet s potravou a tekutinami, protože je přestává potřebovat a nakonec je přestane potřebovat úplně. A tohle je zcela v pořádku, jde o naprosto přirozený proces závěrečné fáze života.

Je jisté, že tatínek vnímal to, že jste splnily jeho největší přání — být do poslední chvíle s Vámi. Sebedokonalejší profesionální péče by nemohla vyvážit jeho zklamání z toho, že jste ztratily odvahu i důvěru a neposlechly ho.
Průběh terminální fáze nejde nikdy a nikde (ani v nemocnici) do detailu optimalizovat, vždy zůstane poměrně značný prostor pro faktory a okolnosti, které nám připomínají, že umírání a smrt nás přesahují a přesahovat budou i nadále. S tím se musí každý z nás smiřovat a smířit. Ale k tomu potřebujeme čas. Váš tatínek Vás opustil teprve před měsícem. To je příliš krátká doba na tak významný vztah. Navíc jste s maminkou stále ještě unavené a vyčerpané. Doporučuji Vám vyhledat pro sebe psychoterapeutickou pomoc, která nabídne laskavý a bezpečný prostor nejen pro pláč a vzpomínky, ale také pro zlobu, všemožné pochybnosti a otázky, prostor pro hledání odpovědí i cesty ke smíření. To úplně nejde v hovoru s blízkými a známými lidmi, protože ti nám nemohou poskytnout dostatečně svobodný a bezpečný čas pro zpracovávání takové ztráty a takových bolestí a pochybností. Vyhledejte prosím ve svém okolí tuto formu pomoci a využijte ji, ať už k pravidelným sezením nebo občasné podpoře podle Vaší momentální situace a potřeby. A ještě k těm antidepresivům — rozumím Vám. Nicméně v prvních měsících vyrovnávání se s takovouto zátěží je dobrá jakákoli pomoc, která zabere. Ale i to potřebujete konkrétně probrat spíš s profesionálem, který Vám pomůže ke správnému rozhodnutí.

Přeji Vám hodně sil, trpělivosti, vytrvalosti i moudrosti.

Jiří Černý