Babička po rakovině prsu byla pro bolest hospitalizována, lékaři zmínili rakovinu jater, pak zemřela. Mohli ji zachránit?

Vážená Kristýno,

vaše babička před pár dny zemřela na nádorové onemocnění. Vše probíhalo nečekaně rychle, měli jste minimum informací od lékařů o tom, co a proč se s babičkou vlastně děje. Ptáte se, zda bylo možné babiččin život zachránit a zda lékaři postupovali správně.

Já neznám žádné detaily babiččina stonání, průběh původního nádoru prsu ani další případné komplikace, doprovodné nemoci, rozsah nádoru v játrech atd. Mohu tedy jen spekulovat a nabízet nejpravděpodobnější scénář. Po prvním přečtení (a znovu opakuji, že bez znalosti podrobností, výsledků vyšetření atd.) se domnívám, že lékaři pro záchranu babiččina života skutečně nemohli udělat nic. Domnívám se, že rakovinou jater mohl lékař mínit to, že původní nádor prsu se rozšířil do dalších částí těla včetně jater. To, že měsíc před “píchnutím pod žebry” bylo kontrolní vyšetření v pořádku, bohužel v medicíně mnoho neznamená. Zobrazovací metody, obtíže pacienta i případné projevy závažné nemoci mohou zůstávat velmi dlouho skryté a na nemoc se přijde až ve chvíli, kdy již napadla celé tělo. Z toho, co píšete, se domnívám, že babička velmi pravděpodobně měla nádor rozšířený také do kostí. Podávání morphinu na bolesti bylo také zřejmě zcela na místě — v případě rozsáhlého nádorového onemocnění a velkých bolestí je morphin lékem volby. Ze stejných důvodů — zase bez znalosti konkrétní situace babičky — si myslím, že onkolog by nemohl nabídnou žádnou zázračnou léčbu, která by vedla k uzdravení.

Co bych ale lékařům skutečně vytkla je komunikace — citlivé a pravdivé sdělování závažných zpráv o zdravotním stavu by mělo být samozřejmou součástí práce zdravotníků. Že tomu tak v mnoha případech není, je smutnou skutečností. O příčinách by bylo možné napsat celou knihu. Myslím si, že to, co by babičce i celé rodině v takové náročné a zcela nečekané situaci pomohlo, by byla právě otevřená a citlivá komunikace, vysvětlení příčin, vysvětlení nálezů a jejich významu pro zdravotní stav babičky. Je zřejmé, že toto všechno vám chybělo a proto ve vás zůstalo mnoho pochybností o tom, zda lékaři vůbec postupovali správně, zda něco nezanedbali. Nakonec jediný lékař, který vám byl schopen informace podat, byl onen zahraniční lékař, a vlastně díky jeho informaci jste mohli u babičky být až do úmrtí. Babička tak nezůstala sama, opuštěná, ale byla obklopena svou rodinou. Ze zkušenosti vím, že to takové průběhy jsou pro rodinu velmi náročné a ani pro vás není lehké vyrovnat se s nečekaným úmrtím babičky. Snad vám může být alespoň malou útěchou to, že jste babičku neopustili a zůstali jste s ní až do samého konce.

S úctou

MUDr. Irena Závadová