V srpnu mi tragicky zemřel milovaný přítel, prý sebevražda. Psycholog nepomohl, moc se trápím. Co dělat?

Milá Báro,

četla jsem Váš příběh opakovaně a nosila ho v sobě několik dní. Je opravdu silný, plný velké bolesti až zoufalství. Všechna slova mi připadají předem marná a bojím se, abych Vás nezklamala podobně jako psycholog, kterého jste vyhledala, nebo jako lékaři. Nechci být jako Jóbovi přátelé, kteří přinášejí vše, jen ne útěchu. Tu asi ani já přinést ale neumím. Cítím však s Vámi.

Píšete o vztahu se svým přítelem, který Vám byl vším. Znali jste se od dětství, plánovali jste rodinu, žili jste spolu, vše spolu sdíleli, byli jste šťastni. Pak se něco stalo a Váš přítel už nežije. Dozvěděla jste se, že šlo o sebevraždu, ale policie to dál šetří a Vy tomu moc nevěříte. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si Váš přítel chtěl sáhnout na život. Vůbec se Vám nedivím, že toto vysvětlení nechcete přijmout, že máte pochybnosti.

Chtěla bych Vám jen napsat, co mne k Vaší situaci napadá. Třeba Vám něco z toho přinese aspoň nějaký užitek:

Píšete, že Markova rodina s Vámi nekomunikuje. Nevím proč, jestli to tak bylo už před jeho smrtí nebo až teď, každopádně si myslím, že máte právo na informace. Byla jste Markovým nejbližším člověkem, tak se nenechte odstrčit. Ptejte se, jak se vyvíjí vyšetřování — nevím, jestli jeho rodina něco ví, ale rozhodně Vy máte právo vědět totéž. Buďte aktivní, i když oni vůči Vám nejsou.

Pokud jste měli nějaké společné přátele nebo Marek měl nějaké své přátele, nevyhýbejte se jim. I oni jsou jistě situací zasaženi a můžete přinejmenším svoje prožívání sdílet.

Jakkoli je to těžké, zkuste se zaměřit na přítomnost a alespoň brzkou budoucnost a zkuste začít být konstruktivní. Bude Vás to stát hodně sil a vůle, ale bojím se, že kdybyste to nechala být tak jak to je, čas by možná nic dobře nevyřešil. Začněte o sebe nejdřív pečovat po tělesné stránce. Neodmítejte psychofarmaka — ano, Lexaurin tlumí a ještě to asi ani nestojí za to, ale antidepresiva s dlouhodobým účinkem netlumí, s nimi můžete studovat a pomohou Vám trochu obrousit Vaše prožívání. Není to selhání, není to nic špatně — v těchhle situacích je podle mne dobře nechat si pomoct i touto cestou, abyste mohla nabrat síly a časem to zvládla i bez prášků. Pokuste se dodržovat určitý denní režim — jezte i přes nechuť, choďte si lehnout v pravidelný čas, i když hrozí, že neusnete. Vím, že je to těžké, ale zkuste přestat nosit Markovo oblečení, nijak si tím nepomáháte. Najděte si třeba jednu věc, která Vám ho bude zpřítomňovat, a tu klidně mějte stále u sebe, ale pokuste se i vnitřně se od něj trochu oddělit — teď on je tam a Vy tady, už nemůžete být propojeni tak jako dřív.

A mezi lidmi se vůbec nemusíte přemáhat, to Vás taky může stát zbytečné síly. Proč se smát, když je Vám do pláče? Ani kdybyste byla vzteklá a protivná, nic by se asi nestalo — druzí nemají právo Vás soudit, nejsou ve Vaší situaci.

Zaměřte se na přítomnost a budoucnost a zároveň si uchovejte vděčnost za ten vztah, za to, co jste s Markem prožila. To už Vám nikdo nevezme, tak to v sobě opatrujte jako základy, na nichž můžete růst.

Kdybyste přeci jen chtěla zkusit znovu vyhledat psychoterapeuta, doporučovala bych Vám hledat takového, který má s terapií pozůstalých zkušenosti. Inspiraci můžete najít např. na webu Dlouhé cesty nebo zkuste hledat přes internet se zadáním klíčových slov.

Báro, přeji Vám hodně sil, světla a podpůrných lidí kolem Vás.

Alexandra Černá Lammelová