Maminka zemřela v nemocnici, nemohli jsme s tím už nic dělat. Proč lékaři neinformují o neúčinnosti léčby včas?

Vážená Blanko,

pokládáte velmi důležitou a zároveň bolavou otázku. Odpověď má mnoho rovin od té celospolečenské až po osobní. Dnešní společnost obecně považuje stárnutí, umírání a smrt za tabuizovaná témata, v novinách i televizi vidíme samé mladé a šťastné lidi, v seriálech z nemocnic jsou většinou všichni vyléčeni, resuscitace skoro vždy zachrání … kromě toho ve zprávách čteme, slyšíme i vidíme skoro denně novinky v léčbě, zcela nekriticky prezentované laické veřejnosti. Skutečnost pak nevidíme — že otázkou není, zda zemřeme, ale jak a kdy. V tomto duchu probíhá také příprava lékařů (i dalších pracovníků ve zdravotnictví) na jejich povolání. O smrti a umírání, o tom, jak se o nevyléčitelně nemocné a umírající dobře postarat a že toto období života není jen a jen medicínské, se neučí, nebo jen zcela nedostatečně. Mnoho lékařů léčí do poslední chvíle jednak proto, že léčbě věří, snaží se pro nemocné a jejich blízké udělat vše, co povede k vyléčení či oddálení úmrtí, a zároveň se obává mluvit o ukončení léčebných postupů, které tyto cíle nenaplňují a nabízet třeba právě hospic. Pravdou ale také je, že nemocní se sami — opět z mnoha důvodů — neptají. Lékař si pak mylně říká “kdyby pacient chtěl vědět, tak by se zeptal” a pacient si zase může myslet “kdyby to bylo špatné, on by mi to přece pan doktor řekl”. Je pak jasné, že komunikace nikdy nemůže proběhnout.

Pravdou také ale je, že situace se zlepšuje. Objevují se publikace pro laiky i odbornou veřejnost, i v televizi občas je dán prostor tomuto jistě nelehkému tématu, výuka pozvolna proniká na lékařské fakulty a lékaři se učí, jak s nemocnými i jejich blízkými mluvit. Objevují se paliativní týmy v nemocnicích, existují lůžkové hospice a vznikají domácí hospice. Také pojišťovny začínají hospicovou péči hradit. A možná, že dopis ošetřujícímu lékaři, ve kterém byste se pokusila toto vše vysvětlit, by mohl do budoucna změnit postoj jednoho lékaře a snížit jeho obavu z náročných rozhovorů o smrti a umírání.

Chápu, že je tato situace pro vás náročná a nedá se vrátit. Zároveň nepochybuji o tom, že i vy i tatínek jste v dané situaci a za daných okolností dělali pro maminku to nejlepší, co jste mohli a stejně tak jsem přesvědčená, že maminka si toho byla vědoma.

S pozdravem

MUDr. Irena Závadová