Mám stále před očima, jak maminka umírala. Kdy to skončí?

Dobrý den,

je mi líto, že Vaše péče o umírající maminku a všechno to, co se povedlo, je jakoby překryté těmi hroznými obrazy posledních chvil. Víte, musíte je ze sebe dostávat ven a tak je oslabovat. Setkání se smrtí je vždycky nějak děsivé, pro každého. A vždycky vryje do naší paměti obrazy, mnohdy strašné a hrůzné. Vy o nich musíte mluvit zcela konkrétně, do detailu, popisovat i to, co Vám šlo hlavou, a vyslovovat i všechny své pocity, ať už byly jakékoli. To nejspíš nepomůže udělat jednou. Asi by to chtělo prostředí psychologické poradny, pokud je Vám dostupná. Možná by Vám takto mohl pomoci i někdo z příbuzných či známých, nevím, to musíte posoudit sama.

Důležité je, aby vám nic nevymlouval, aby vás o ničem nepřesvědčoval. Aby jen dokázal naslouchat a přijímat. Od vás to chce odvahu k té konkrétnosti a upřímnosti. Člověk bývá překvapený, co všechno se v něm objeví, čeho všeho se bojí, na co všechno se zlobí. Nebo můžete zkusit se z toho všeho vypsat, prostě to vyndat na papír, zformulovat do slov, vět. Je jedno, jakou formou to budete dělat, jde pořád o to stejné — dostávat to ze sebe ven a udělat tak místo vzpomínkám a obrazům hezčím. Jistě máte řadu krásných a milých vzpomínek na Vaši maminku. Ty musí zaujmout to hlavní místo, protože tam patří. I tohle chce, abyste byla zcela konkrétní. Hledejte hezké fotky, vzpomínejte, případně pište o nejhezčích, nejdůležitějších chvílích s maminkou. A také o těch chvílích obyčejných a běžných. Hledejte něco typického, co ji nejlépe vystihuje. To, jaká byla, jakou byla pro Vás. Takhle budete mít připravené obrázky, které nahradí ty, které nechcete.

Víte, světlo je vždycky nakonec nějak silnější, než tma. Světlo zahání tmu, ne naopak. Pár posledních dní či hodin přece nemůže a nesmí vážit víc, než všechny ty krásné, hezké, silné a důležité zážitky, než celý ten dlouhý celoživotní vztah.

Uvidíte, podaří se Vám to.

Jiří Černý