Zemřel mi partner, se kterým jsem byla 22 let, pečovala jsem, ale mám výčitky, že nemohl zemřít doma. Jak to unést?

Dobrý den Aňo,

víte, každý člověk má své limity. Fyzické, duchovní, psychické. A i když je občas posuneme, stejně nakonec nějak narazíme a dál to prostě nejde. Z Vašeho dotazu je zřejmé, že jste člověk racionální, pregnantní, vzdělaný. Naprosto nepochybuji o tom, že Vaše rozhodnutí tehdy bylo jediné možné a správné, protože vycházelo z důsledného prozkoumání možností, souvislostí, možných následků a hrozeb. Se svými fyzickými limity nenaděláme vůbec nic. Manipulovat při ošetřování a hygieně bez pomoci s Vaším takřka bezvládným partnerem prostě nebylo nadále představitelné. Kdybyste se o to pokoušela, možná byste mu působila bolesti navíc, možná byste mu i ublížila, možná byste ublížila sama sobě. Bylo to správné rozhodnutí.
Chci ještě říct, že smrt nám vždycky dá nějak najevo svou převahu. Zůstane něco otevřeného, nezodpovězeného, výčitky, nejasnosti. To už patří k těžkostem umírání pro nás okolo. Vždycky zůstane nějaké to “možná”. Tady nezbývá nic jiného, než nechat čas, aby dělal svou práci a usilovat o to, aby převahu začaly nabývat vzpomínky hezké, dobré a světlé. Naši zemřelí si to zaslouží. Vaše poslední setkání s Vaším partnerem, z kterého se stalo rozloučení, proběhlo moc hezky. Mlčet, dívat se vzájemně do očí a držet se za ruku. Tohle bylo a je důležité a krásné.

Jiří Černý