Lékařka rozhodla o DNR a podání morphinu, pacient po 14 dnech v nemocnici zemřel. Jak to, že nás nekontaktovali?

Vážená Aleno,

z vašeho emailu na mě působí mnoho protichůdných pocitů — velký smutek ze ztráty, snaha vše, co se dělo, pochopit, a zároveň velká zloba na celou situaci. Nemohu se k tomu, co a proč se dělo, nijak vyjádřit, protože pozadí úmrtí neznám. Ale právě kvůli tomu, co a jak píšete, bych vám ráda navrhla, abyste se zkusila spojit s někým z ošetřujících lékařů a požádala je o vysvětlení toho, co a proč se dělo. Zkratku DNR (tedy nečinit pokus o oživování) užívají lékaři jen tam, kde je zřejmé, že nemoc je tak závažná, že pokus o oživování — resuscitaci — nemá naději na úspěch, nebo by sice došlo k obnově životních funkcí, ale nikoli k vyléčení základní nemoci, která zástavu způsobila, ale ani ke zlepšení pacientova stavu. Obvykle je rezervována pro pacienty, u kterých se důvodně lékaři domnívají, že jejich životní prognóza se pohybuje v řádu dnů, nejvýše několik málo týdnů.

Omlouvám se, pokud tomu ve vašem případě bylo jinak, ale ráda bych se ještě pozastavila nad vaší větou “.. my doma nic nevěděli..”. I když je to pro blízké nemocného často obtížné až bolestné, nárok na informace má jedině pacient a jedině ten může rozhodnout, zda a případně koho ještě informovat. Není povinností zdravotníků volat a informovat další blízké osoby, pokud nemocný je svéprávný a může sám za sebe rozhodovat. Zažili jsme i situaci, kdy si sám pacient výslovně nepřál informovat kohokoli dalšího — důvodem byly jeho velké obavy, že by informace o jeho závažném stavu rodinu rozrušily a vedly k depresi (tedy byla to obava o druhé).

S pozdravem

MUDr. Irena Závadová