Tatínek má rakovinu, je depresivní, nepřijímá pomoc. Obávám se s ním o smrti mluvit, jak se k tomu postavit?

Dobrý den,

část Vaší otázky je spíše pro duchovního, který by Vás mohl podpořit ve Vaší víře a v chápání Boží milosti v rámci této velmi těžké situace. Pokusím se Vám nabídnout i psychologickou podporu, která je směřována ke stavu Vašeho tatínka a k Vašemu prožívání.
Zcela chápu, že byste tatínkovi i sobě přála, aby jeho odcházení a hlavně jeho utrpení nebylo dlouhé. Někdy i toto přání patří k tomu nejlepšímu, co můžeme sobě nebo blízkým přát. Představuji si, že i pro Vás je opravdu obtížné, když se Vám nedaří najít pro sebe v tatínkově odcházení klidný postoj a nedaří se ani mluvit s ním o jeho opravdových potřebách a pojetí smrti. Myslím si, že máte pravdu, že je namístě se na smrt připravit, pokud je to možné. Neznamená to ale, že v tom mohou blízcí vždy pomoci nebo to umírajícímu vnutit. Tato „příprava“ je natolik individuální, že se lidé zcela zásadně liší v tom, co potřebují. Někomu pomáhá, když o tom začnou blízcí mluvit, někomu zase vyhovuje, když o svém konci zde přemýšlí a rozjímá sám. Z tohoto úhlu pohledu bych Vám doporučovala, abyste se opatrně zkusila tatínka zeptat, co by mu vyhovovalo. Ptát se ho, jestli s Vámi chce mluvit o svém prožívání nemoci, zda by rád ještě mluvil o svých přáních a potřebách týkajících se života nebo třeba jeho konce či rozloučení. Můžete se ho ptát, jestli chce sdílet své úvahy, přání a pocity. Můžete mu také nabídnout, aby si to rozmýšlel a své rozhodnutí třeba podle svého stavu měnil – když nebude chtít teď, může chtít jindy a naopak, může své sdílení také kdykoliv zastavit.

Myslím, že to všechno není hlavně mluvení o smrti, ale možnost sdílet vše, co se k tatínkovu životu a nemoci pojí. Není tedy namístě začít mluvit o smrti a bytí na věčnosti, ale stačí začít od toho, co by si tatínek teď přál, co s Vámi chce opravdu probírat a nechat na něm, co ho nyní naplní a umožní mu srovnat si, co potřebuje. Když je člověku zle a má tendence k negativnímu vidění, není dodávání naděje někdy namístě, pacient má pak spíš pocit neporozumění. Obvykle je vhodnější ptát se a trpělivě čekat na sdělení pacienta a pozorně naslouchat. Rady a doporučení od člověka, který nemá stejné potíže, mohou někdy působit jako zátěž.

Přeji Vám hodně sil a hlavně podporu, která by Vám pomohla projít tímto smutným obdobím,

Zuzana Vondřichová