Zemřel nám syn, o kterého jsme pečovali 20 let. Trápí nás postup lékařů, výčitky. Co dělat?

Dobrý den,

píšete nám v době velké ztráty, kdy se Váš život odchodem syna úplně změnil. Je to velmi krátká doba od chvíle, kdy Dominik zemřel a je pochopitelné, že jste zatím nemohli projít víc než pocítit prázdnotu, zmatek, zlost a hlavně smutek.

Vypadá to, že jste v dané situaci udělali opravdu to, co jste vyhodnotili jako nejlepší. Chápu, že jste v současné době váhali s odvozem syna do nemocnice a je otázka, zda by jiný postup přinesl jiný výsledek. I když teď pochybujete a přemýšlíte, co jste mohli udělat lépe, je možné, že odlišný postup by opravdu přinesl jinou zátěž. Často se stává, že pacient, který překonal mnoho obtížných zákroků, už nemá kapacitu projít jakoukoliv další, byť mírnější, komplikaci. Samozřejmě, že nemohu vědět, jak to bylo právě u Dominika, ale přála bych Vám, abyste mohla více myslet na to, že jste mu mnoho let věnovala tu nejlepší péči, žila pro něj, rozhodovala dobře o tom, co je pro něj třeba a mohla časem přijmout i to, že jste i tentokrát vybrala, co jste považovala za nejvhodnější. Je škoda, že jste se s ním nemohli lépe a v klidu rozloučit, je pravda, že mnoho nemocnic nemá pro důstojné rozloučení akutně přijatých pacientů dostatečné a vhodné zázemí. Nedivím se, že Vás rušilo vše okolo, určitě to bylo nepříjemné, a navíc ve chvílích zármutku a šoku vnímáme rušivé vlivy z okolí často ještě výrazněji než v běžných situacích, což si bohužel mnohdy lidé v okolí neuvědomují. Pochopila jsem, že se nyní zlobíte na zdravotnický personál od záchranky, přes sestry i lékaře. Přemýšlím, kolik této Vaší zloby souvisí s bolestí, kterou prožíváte nad ztrátou syna. Je škoda, že nebyl čas ani prostor a nejspíš ani atmosféra, abyste mohli s personálem dojít ke shodě, jakou péči měl Dominik dostat.

To, že nyní stále myslíte na svého syna, připomínáte si jeho přítomnost přes jeho věci či postel chápu nejen jako prozatímní srozumitelnou neochotu se s ním rozloučit, kterou mají v různých fázích léčení či umírání vlastních dětí všichni milující rodiče, ale také jako součást truchlení nad tím, že Dominik zemřel. Starala jste se o něho velmi intenzivně, většina věcí v jeho životě závisela na Vás a nejspíš péče o něj vyplňovala veškerý Váš čas. Ocitnout se v situaci, kdy to všechno skončilo je těžké a nyní bude potřeba další čas, abyste po tak dlouhé době mohla změnit svůj život. Není podivné, že nic měnit nechcete a zatím jste v rozpoložení, že byste ráda, aby se všechno vrátilo zpátky. Je mi líto, že Vás to potkalo.

Jsem ráda, že píšete o tom, že se snažíte s partnerem nezapomínat na to, že je třeba se o sebe alespoň trochu postarat. Nechuť k jídlu je normální, i když je fajn zkusit si alespoň občas něco dát, abyste nabrali sílu tímto těžkým obdobím projít. Dostatek tekutin hraje zásadní roli ve zvládání stresu a náročných životních situací. Vím, že je obtížné snést všechnu tu bolest, zlost i další trápení. Na to všechno budete potřebovat hodně sil. Pokud byste potřebovala a uznala za vhodné, můžete také požádat o podporu organizace, které se věnují rodičům, kteří přišli o své děti.
Ve Vaší lokalitě takovou organizací může být ostravský mobilní hospic Ondrášek. Celorepublikově poskytuje podporu pozůstalým rodičům Dlouhá cesta, obrátit se můžete i na poradce pro pozůstalé.

Ještě jste zmínila úvahu, zda sdělit Vašim rodičům informaci o Dominikově úmrtí. Psala jste o velkém neporozumění mezi vámi a jejich odlišném názoru na péči o syna. Je zcela na Vás, jak se rozhodnete, chápu, že nechcete nyní slyšet další nechápající komentáře. Zároveň můžete uvažovat o tom, že i když nerozuměli, mohli by se s Dominikem jeho prarodiče adekvátně rozloučit – pokud myslíte, že by to udělali a bylo to pro ně či Dominika potřebné. Ať se rozhodnete jakkoliv, je to Vaše volba a oboje má svá pro a proti. Záleží na Vás, na Vaší kapacitě a také na tom, zda a jak chcete se svými rodiči komunikovat v budoucnosti.

Zuzana Vondřichová