Tatínek zemřel před několika měsíci. Nemohu se s tím vyrovnat. Kde hledat podporu?

Dobrý den, vážená slečno Barboro

vážím si důvěry, s kterou se obracíte na naši poradnu. Je to pouhé čtyři měsíce, co Vás navždy opustil Váš tatínek. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast. A přijměte, prosím, také moje ocenění – za obětavost, statečnost a vytrvalost, s kterou jste tatínka doprovodily. Ocenění patří i tatínkovi, za jeho statečnost a nezdolnost. Směla jste s ním být do posledních chvil, držet ho za ruku – jsem vděčná, že mu bylo dopřáno odcházet v přítomnosti jeho blízkých. A mrzí mě, že smrt si vybrala právě jeho a že jste v něm ztratila tak důležitého člověka.

Teď, když tatínek odešel a splnila jste svůj „úkol“ v jeho životě (připomínám, že jste ho splnila velmi dobře), padla na Vás bolest, tíže a prázdnota. Jako byste ztratila pevnou půdu pod nohama, a nebylo se o co opřít. Jako by život bez tatínka už neměl smysl. Píšete o velkém trápení, o samotě a tajných slzách. O bezmoci. O pocitech viny. O tom, že tatínek zemřel dřív, než jste mohli společně zažít mnoho dalších věcí. O pocitu, že všechno je jenom horší, nikde záblesk naděje. Ani přes veškerou snahu se nedaří, aby Vám bylo lépe.

Chci Vás v první řadě povzbudit k trpělivosti. Říká se, že nejtěžší bývá první půlrok, a pak výročí (narozeniny, Vánoce…). Vy jste právě uvnitř tohoto nejtěžšího období. Zkuste na sebe nemít vysoké nároky. Zkuste sama sebe ocenit za to, že jste vydržela jeden půlden, že pořád jdete dál, i když nevidíte cíl ani naději. Pokud zvládáte takto jít dál, po drobných krůčkách, je to obdivuhodné a zasloužíte uznání. I kdyby to tak zvenčí nevypadalo. Dovolte si truchlit. Nemyslím jen tajné slzy do polštáře. Vymezte si část dne, třeba hodinku, která bude jen pro Vás, a v ní dělejte, co Vaše duše potřebuje. Nadávejte, plačte, malujte, procházejte se, poslouchejte hudbu, povídejte si v duchu s tátou, vyrobte mu něco… Cokoli, co budete cítit, že je v souladu s Vaší duší. Ptejte se Vašeho nitra, jak se cítí, a dovolte mu prožívat i to, co byste za jiných okolností považovala za „zakázané“.

Nezapomínejte se ocenit a všímat si i drobných chvilek, kdy je Vám chvíli lépe, kdy se na pár minut cítíte „normálně“. Pokud se nějaká taková chvilka občas objeví, je to známka, že Vaše duše směřuje ke smíření se smrtí, že je na dobré cestě. Dopřejte si občas drobnou radost, potěšte svou duši něčím, z čeho jste dřív mívala radost – pro Vaše nitro je fajn, když mu dopřejete malé příjemné věci.

Zaujalo mě, že pro Vás není snadné plakat v přítomnosti někoho jiného. Co by se stalo, kdyby Váš přítel nebo maminka viděli, že také truchlíte pro tatínka? Někdy si představujeme, že musíme být „silní“ a neplakat kvůli druhým – a tak spíš vytváříme hradbu mezi sebou a ostatními. Nemyslím, že byste měla probrečet celé setkání s maminkou (i když – proč ne?), ale při společném vzpomínání nebo vyprávění?

Teď, v době tatínkových narozenin, by možná bylo příhodné udělat nějakou pietní akci. Třeba jen u odpolední kávy. Se vzpomínkou na jeho oblíbené jídlo, písničku, příhody s ním, obvyklé výroky. S pozdravem tátovi tam, kde teď je… Často takové setkání se vzpomínkami dá naší duši signál, že vzpomínky na tatínka jsou důležité a že patří dál do našeho života.

Přemýšlím o Vašem dopise a vnímám, že jste s tatínkem směli prožít naplněné poslední roky. Jako by ten omezený čas Vám dal odvahu žít spolu naplno. Ale jakoby po tatínkově smrti nebylo proč žít, jako by ve Vašem životě nebylo žádné dál. Jako by nebylo ho čím naplnit. Zkuste se zamyslet, jaký životní směr a cíl jste měla předtím. O čem jste snila, než jste se dozvěděli o tatínkově nemoci? Jaké plány jste měla? Zůstávají některé z nich v hloubi Vaší duše a bylo by možné se jim věnovat?

Chci Vás moc povzbudit, abyste nezůstávala sama. Skutečně platí: sdělená bolest – poloviční bolest. Vzpomeňte si, kdo z Vašich známých zažil někdy nějakou ztrátu, a zkuste se s ním setkat a probrat, jak to tehdy prožíval on a jak to máte Vy. Požádejte kolegy v práci o trpělivost, protože právě procházíte náročným obdobím. Popovídejte si s někým, komu důvěřujete (např. stará přítelkyně nebo duchovní). Volejte třeba na linku důvěry. Pokud je pro Vás dostupná Praha, zkuste kontaktovat klub Podvečer, kde je možné setkat se s těmi, komu také někdo zemřel. Nezůstávejte sama, zkuste se aspoň trochu otevřít lidem okolo, dovolte jim, aby Vám mohli ulevit ve Vašem trápení. Zmíním se ještě k jedné drobnosti – píšete, že chodíte na terapii, ale nemá to kýžený výsledek. Zkuste o tom promluvit s Vaším terapeutem. Takový otevřený rozhovor, i když je velmi těžké se k němu odhodlat, může velmi napomoct k většímu vzájemnému porozumění a k ujasnění cílů Vaší spolupráce. Je ovšem také možné, že jste si nějak lidsky nesedli, a zvážíte změnu terapeuta. Kontakty najdete např. v adresáři České asociace pro psychoterapii nebo na některé lince důvěry. Je možné také využít konzultace s poradcem pro pozůstalé. Tato podpora nenahrazuje terapii, ale může Vás provést truchlením a pomoci v těžkých chvílích spojených se ztrátou.

Smrt blízkého člověka a následné vyrovnávání se s tím, to je jedna z nejtěžších věcí, které nás mohou potkat. Je to jako prosekávat se trnitou neschůdnou cestou, s nejasným cílem. Často si sáhneme na dno svých sil; mnohdy o sobě zjistíme věci, které jsme dosud nevěděli; a někdy je nám dopřáno zažít také nečekané potěšení nebo podporu od druhých. Vážená slečno Barboro, přeji Vám vytrvalost a sílu na této cestě. A také Vám přeji, kéž máte štěstí na dobré průvodce a kéž touto trnitou cestou dojdete ke klidu a pokoji. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková