V jakých případech je možné potomka vydědit?

Dobrý den,

institut vydědění je právní úkon zůstavitele, přičemž cílem je zbavit potomka práva na „povinný díl“ z budoucího dědictví, který by mu jinak náležel. Sepsat takovou listinu se zákonnými náležitostmi může tedy osoba učinit o kterémkoliv potomku, o němž se domnívá, že splňuje jeden ze stanovených důvodů vydědění. Těmito důvody jsou: neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli v nouzi; neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, jaký by projevovat měl; odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o potomkově zvrhlé povaze; vedení trvale nezřízeného života.

Jedná se o komplexní problematiku, proto je častou praxí, že zůstavitel si před sepsáním vydědění sjedná schůzku s notářem, který mu sdělí, zda potomka v jeho konkrétním případě lze či nelze platně vydědit. Pokud potomek nesouhlasí s vyděděním, pak může podat žalobu k příslušnému soudu a v rámci soudního řízení důvody k vydědění zpochybnit. V řízení pak dojde ke klasickému procesu dokazování a na rozhodnutí soudce je, jak v individuálním případě vydědění dopadne.

První případ, o kterém mluvíte, nesměřuje na vydědění. Jedná se o tzv. dědickou nezpůsobilost, to znamená, že se daná osoba v první řadě ani nemůže dědicem stát (není ji tedy třeba vydědit). Občanský zákoník § 1481: „Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“ Pokud se tedy potomek dopustí některého z výše uvedených druhů chování, pak se ani dědicem po smrti zůstavitele nestane, a to aniž by bylo třeba sepisovat vydědění.

Druhý případ je subjektivní, vydědění samozřejmě sepsat lze. Pokud by potomek chtěl vydědění a jeho důvody zpochybňovat, může tak učinit soudní cestou, kde bude argumentovat tím, že o situaci nevěděl. Pravděpodobně by takové vydědění platné nebylo, ale to samozřejmě závisí na okolnostech případu.

U třetího případu v zákoně nenajdeme přesné časové období, po které potomek musí vést nezřízený život. Podle zákona je ale třeba, aby vedení nezřízeného života bylo trvalé. Pokud tedy potomek takový život vést přestane a zůstavitel dobrovolně vydědění nezruší, může se zneplatnění vydědění domáhat opět soudní cestou. Soud následně bude rozhodovat na základě předložených důkazů – těmi může být i potvrzení od lékaře. Doba závisí na uvážení soudu, je třeba přihlédnout nejen k ustálené judikatuře, ale i k povaze a charakteru vyděděného potomka a k dalším okolnostem.

S pozdravem

Barbora Steinlauf