Dědeček prožívá těžký konec života, chtěl by zemřít. Jak mu pomoci?

Vážený pane Petře,

oceňujeme důvěru a otevřenost, s kterou jste se obrátil na naši poradnu. Je patrné, že jste získal dědečkovu důvěru. Vnímám, že máte porozumění pro jeho uvažování, že hledáte, jak mu co nejlépe prospět – toho si na Vás vážím. Oceňuji péči, kterou jste dědečkovi věnovali a věnujete. Zároveň se sám ocitáte jako mezi kameny – na jedné straně toužíte dědečkovi vyhovět a ulehčit jeho trápení, na straně druhé se setkáváte s neporozuměním a odsouzením od ostatních. Umím si představit frustraci, bezmoc, lítost i vztek, které člověk ve Vaší situaci zažívá.  

Otázka, kterou kladete, má etický podtext. Jde o to, co je pro nás lidi cennější – má větší hodnotu zachovat život a relativní zdraví, nebo je důležitější dopřát nemocnému úlevu a dovolit mu v klidu odejít z tohoto světa, třeba i o něco dřív? Na tuto otázku neexistuje jediná správná odpověď. Lékaři mají ve svých pravidlech léčit, dokud je to možné – a je dobře, že se tím řídí. Vy se přikláníte k tomu, že je dobré nechat druhého odejít v jeho čase, neprodlužovat uměle život za tu cenu, že je ten život přítěží pro toho, kdo ho žije — myslím, že Váš pohled je také v pořádku. Přát člověku, aby se už nemusel trápit, není přece zvrácené, ale lidské. (Ale chápu, že ne pro každého je přijatelné to slyšet.)

Na druhou stranu, bohužel, stáří často s sebou nese dlouhé a nekonečné čekání na úlevu, na změnu, někdy na smrt. Myslím, že my, kteří v této situaci ještě nejsme, si neumíme plně představit, jak je to těžké, kolik bezmoci a marnosti zažívají. Jak ohromný je kříž, který byl na dědečka naložen. Možná se v duchu zlobí, že musí trpět, v tom naštvání se snaží najít viníka – a tak se zlobí na lékaře a jejich léčbu. Možná se cítí vnitřně osamělý a hledá toho, kdo s ním vydrží i tyto těžké myšlenky. Možná zažívá i jiné smutky a všechny se mu slijí v tento jeden, o kterém s Vámi hovoří. Někdy po úrazech mozku dochází ke změnám, které vyvolají depresivní prožívání (to by byla na místě konzultace s psychiatrem, který by mohl posoudit a nabídnout léky na upravení nálady).

Chci Vás povzbudit k vytrvalosti. Pokud je to pro Vás možné, abyste zůstal tím, komu děda může svěřit i tajné myšlenky své duše a kdo se snaží porozumět a nesoudit. To je pro dědu moc důležité. Také Vás chci povzbudit, abyste dál poctivě hledal odpovědi na otázky, i když „jdete proti proudu“. Uvědomuji si, že abyste mohl dědovi dobře posloužit, měl byste i Vy mít někoho, kdo se dívá na věc podobnýma očima, kdo Vás podepře a porozumí Vám. Zkuste sám sobě odpovědět, kdo by takovým souputníkem mohl být. Možná někdo z méně blízkých, možná bývalý přítel, nebo třeba farář … Zkuste někoho takového najít – podobně jako dědova duše touží se svěřit a zažít přijetí, Vaše duše potřebuje totéž.

Pane Petře, přeji Vám i dědovi, abyste unesli všechno, co Vám bude naloženo, a abyste měli vedle sebe blízkou duši.

Petra Hálková