Dcera má rakovinu, strašně se bojím až jí dojde, že umírá, nevím, co mám dělat a jak se chovat. Nikdy jsem neviděla umírat člověka natož svoji dceru..

Vážená paní Simono,

děkuji za Váš dotaz a důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Jste ve skutečně těžké situaci, na kterou člověk prostě nemůže být připraven a se kterou nemůže počítat.

Píšete, že Vaše 30letá dcera je těžce nemocná, přitom má malého syna, o kterého se hodně staráte také Vy, zároveň máte ještě další dcery, jedné z nich je teprve 10 let. To je opravdu těžká životní zkouška a není vůbec divu, že se nevyznáte ve svých pocitech, že Vás překvapuje, že někdy pláčete a někdy „necítíte nic“.

Jste v situaci, kdy naplno prožívat emoce, které by vyjadřovaly to, co cítíte, by Vám vlastně znemožnilo „fungovat“ – to znamená starat se o nemocnou dceru, malou dceru i vnuka, zároveň utěšovat další dceru, která Vám volá ze zahraničí, a jistě i zvládat všechny praktické věci, které jsou na Vás.

Píšete o tom, že máte strach, jak bude Vaše dcera reagovat, až jí dojde, že je vlastně pravděpodobně na konci svého života. Pro matku – pro Vás , ale i Vaši dceru — je samozřejmě něco takového těžko představitelné a nelze to zvládnout bez bolesti a a pocitů nespravedlnosti. Dá se předpokládat, že to Vaši dceru napadne, že bude cítit, že je to možné – a v takové chvíli by určitě potřebovala možnost to s někým sdílet. Snad to může být zázemí u jejího manžela, eventuálně u nějaké kamarádky, mohl by to jistě být i třeba psycholog, kdo by s ní mohl nejistotu nebo strach sdílet a podporovat ji k odvaze. Nemůžete všechno zvládnout Vy sama. Myslím, že stejně jako Vy máte tendenci  chránit Vaši dceru před podobnými myšlenkami, tak může mít i ona tendenci chránit Vás a své nejbližší okolí před strachem z budoucnosti, který se jí určitě musí aspoň občas dotýkat. Stejně jako ona i Vy byste potřebovala zázemí, kde byste mohla všechno říct.

Takové chvíle prostě musí být hrozně těžké – ale sdílet s někým smutek a zoufalství je pomoc a podpora, která člověku umožňuje si alespoň na chvíli ulevit a zase jít o kousek dál. I samotný  pocit, že někdo druhý nám rozumí, že dokáže spolu se námi sdílet pocity, které máme, je pro nás pomoc.  Možná byste se mohla zeptat svého zetě, zda si také vážnost situace uvědomuje a připouští a zda si dovede představit, že jeho žena ho pravděpodobně bude potřebovat také proto, aby si spolu mohli říct všechno to, s čím si bude dělat starosti, co ji bude trápit, co bude potřebovat slíbit… Možná zjistíte, že spolu o lecčem, čeho se tak bojíte, už mluvili.

Vážená paní Simono, když se ocitneme v zoufalé situaci, z které není žádné dobré východisko, musíme prostě věřit tomu, že – přestože si to neumíme představit — jsme vybaveni na to takovou životní zkoušku zvládnout. Nezbývá nám nic jiného než důvěřovat v kapacitu člověka, že může něčím tak těžkým projít a žít dál. Samozřejmě že to člověka stojí hodně sil a vyžaduje čas, aby něco takového zpracoval – i proto je dobré a spravedlivé, aby nebyl v takové situaci se svými pocity a myšlenkami sám.

Chtěla bych Vás podpořit a povzbudit – máte před sebou čas, který můžete trávit se svou dcerou, mluvit o tom, co je pro Vás důležité, zažívat svou přitomnost, co nejlépe využít společný čas, nic důležitého neodkládat a být spolu tak, jak je to pro Vás i její rodinu možné.

Paní Simono, moc na Vás i Vaši dceru myslím – a pokud byste chtěla, můžete přijít nebo zavolat do poradny Cesty domů, kde můžete také mluvit o tom, jak se situace vyvíjí a jak ji zvládáte.

Ilona Peňásová