Zemřel mi 44 letý manžel, se kterým máme dva syny. Nevím jak dál.

Milá Ivano,

moc Vám děkuji za Vaše psaní — krásné a smutné, plné upřímnosti, otevřenosti, touhy sdílet a uzdravit se z žalu. Myslím, že se najde hodně lidí, kteří až budou číst Vaše řádky, budou obdivovat jak výstižně dokážete pojmenovat to, co sami také prožívají, ale neumí to tak dát do slov.

Žádáte radu, jak svůj smutek překonat, jak jít dál. Slíbila jste si, že všechno sama zvládnete, uživíte rodinu, udržíte syna na škole, a teď si vyčítáte, že jste selhala. Připadá mi, že na sebe jste moc tvrdá. Že jste si vzala příliš velké sousto a ještě se trestáte výčitkami.  Je úplně přirozené, že ztráta milovaného člověka hodně bolí a je přirozené, že jeden člověk nemůže zvládnout to, na co předtím byli dva.

Zkuste na sebe snížit nároky: Kolik byste toho měla zvládnout, aby to pro Vás ještě bylo přijatelné? Nebo za co by Vás ocenil Váš manžel? Nespěchejte tolik na sebe. Zkuste se sebou mít víc trpělivosti a smýšlet o sobě s takovou vlídností, s jakou vzpomínáte na manžela. On byl statečný — a Vy jste také!

Ptáte se, jestli pomůže jen čas. Ano, ten především. Smutek nepomine ze dne na den, radost ze života se ze dne na den neobjeví. Ale Vy můžete v tom procesu pomáhat. Přesně tak jak to děláte, když se snažíte tvořit, chodit do přírody, zároveň i nechat průchod emocím či vzpomínat. Myslím, že jde hlavně o hledání míry, jaký prostor čemu dát. Pokusit se hledat rovnováhu mezi vzpomínkami a plánováním alespoň nejbližší budoucnosti, mezi obrácením se do sebe a kontaktem se světem, s druhými lidmi.

Určitě je v pořádku a úplně na místě, že jste vyhledala odbornou pomoc. Léky můžou zmírnit intenzitu Vaší bolesti a tím Vám umožní lépe ji zpracovat, přijmout, přetvořit… Věřím, že psychoterapeutka je Vám v tomto procesu oporou a průvodcem. Píšete, že byste také ráda sdílela svůj příběh s někým jiným, kdo zažil něco podobného jako Vy. Pokud byste chtěla, můžete využít diskuse na tomto portálu — zde je pro takové sdílení prostor i příležitost potkat se s podobnými osudy.

Milá Ivano, moc Vám přeji, aby se vedle Vaší bolesti čím dal častěji objevoval pocit vděku za ty šťastné roky, které jste se svým manželem prožila, a ten Vám dodával sílu a vůli k životu, k budoucnosti.
*
Alexandra Lammelová*