Stesk a beznaděj po smrti tatínka

Vážená slečno Šárko,

půl rok, který uplynul od úmrtí Vašeho tatínka, je ještě krátká doba na to, abyste Vy i Vaše maminka byly vyrovnány s jeho ztrátou. Reakce a pocity, které popisujete, jsou přiměřené tomu, co jste zažily.

Pravděpodobně sama cítíte, že byste obě potřebovaly tatínka (a manžela) oplakat. Pokud není „rána“ alespoň trochu zhojená, každé „otření se“ o ni velmi bolí. A tím „otřením“ může být i tatínkovo jméno na obálce z úřadu. Možná máte obavu, aby Vás smutek nepohltil natolik, že nebudete moci plnit běžné denní povinnosti. Je zcela v pořádku snížit na sebe nároky, vzít si například dovolenou, a věnovat se sobě, svým pocitům, své bolesti. I tím, že se bolesti přibližujeme, dotýkáme se jí, se její intenzita přirozeně zmenšuje a „dotýkání se rány“ potom tolik nebolí.

K truchlení patří také touha odejít za zemřelým, nebýt. Pokud však již Vaše maminka přemýšlí nad konkrétními způsoby, jak zemřít, je nutné vyhledat pro ni odbornou pomoc  — psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. 

Píšete o poutu mezi Vámi a Vaší maminkou, které se nyní posílilo, a o nedostatku síly jej přetrhnout. Pravděpodobně ještě nenastal vhodný čas na jeho rozvolnění. Z Vašeho dopisu soudím, že si obě dvě uvědomujete i možná rizika plynoucí z příliš veliké závislosti jedné na druhé. Věřím, že poznáte, až znovu nabudete ztracenou rovnováhu a budete se moci od sebe více vzdálit.

Přeji Vám, abyste si dovolila truchlit průběžně a abyste brzy nemusela mít takové obavy o maminku.

S pozdravem
Tereza Soukupová