Jaké jsou možnosti vzdělání lékaře v paliativní medicíné?

Vážená paní kolegyně,

jsem velmi rád za Váš otevřený dotaz, snad především proto, že je spousta kolegů, mnohdy víceatestovaných a zkušených lékařů, kteří tuto zcela přirozenou bezradnost vůči umírání neumějí přiznat a odsuzují tak sebe i své nemocné k ještě větší nejistotě. Nemá smysl Vám tvrdit, že “ars medici” v paliativní medicíně, a především pak v hospicové péči o umírající a jejich blízké lze získat studiem knih, i když bez nich to samozřejmě nejde.

Pracuji v péči o chronicky nemocné a geriatrické pacienty a v paliativní medicíně několik let, poslední 3 roky v hospici sv. Josefa v Rajhradě u Brna. Poskytujeme stáže, ekonomicky myslím nenáročné, kde je možnost být 1:1 s lékařem oddělení a myslím, že to je přesně to, co nyní může pomoci i Vám. Uvažte a ozvěte se. Kontakt Vám dají na Cestě domů.

Ještě jednou mi nicméně na závěr mé odpovědi dovolte smeknout a poděkovat, že jste ochotna jít této problematice blíže. Není to jednoduché a kdysi mně při práci v hospici napadlo, že vlastně to prostředí a okolnosti každému nastaví zrcadlo jeho vlastního já. Možná právě pro “tu intimitu”, s jakou se dostanete při práci s umírajícími do jejich blízkosti a mnohdy se Vám otevře Vaše já,  je tato činnost tak obtížná. Rád Vám budu nápomocen.

S úctou

MUDr. Ladislav Kabelka

odpověď psychologa:

Vážená paní doktorko,

Vaše dotazy mě potěšily a děkuji Vám za ně. Cítím z nich zájem o člověka i o práci, kterou vykonáváte. Děkuji Vám také za otevřenost, se kterou se svěřujete se svými pocity. Je pro mě zcela srozumitelné, že Vás Vaše nadcházející práce naplňuje obavami. Vždyť na přístup k umírajícímu člověku nebýváme většinou připravováni ani v rodině, často ani během získávání odborné kvalifikace.

Jistě nejste sama, kdo prožívá v tváří v tvář nemocnému s infaustní prognózou negativní emoce. Troufám si však tvrdit, že máte dobré předpoklady být umírajícím a jejich rodinám  větší oporu než mnozí Vaši, třeba i zkušenější, kolegové. Jste totiž schopna uvědomit si, připustit a pojmenovat své negativní prožitky, což není jednoduché, a chcete se naučit s nimi zacházet ve prospěch Vašich pacientů.

Všechny Vámi zmiňované způsoby, jak se naučit přistupovat k umírajícímu člověku (stáž v hospici, vlastní psychoterapie, vzdělávání, získávání zkušeností), jsou vhodné a potřebné. Především bych vyzdvihla důležitost vyrovnání se s vlastní smrtelností, naučit se přijmout omezení, která máme  — nejsme všemocní, a to dokonce ani lékaři ne – a naučit se unést a vydržet vlastní bezmocnost i utrpení druhého člověka. Toto vše lze propracovávat v psychoterapeutickém vztahu a následně v supervizi vlastní práce. Také stáž v některém z hospiců by Vám mohla pomoci uvidět situaci umírajících z jiného úhlu, nejen jako selhání medicíny (či omnipotence lékaře), jak nevyléčitelně nemocní vystupují často v prožitku zdravotníků. I umírat se dá „dobře“, člověk může poslední dny života prožít kvalitně. Umírání nemusí být jen obdobím smutku a ztrát. Umírající i jeho okolí může prožít i radostné okamžiky. V blízkosti umírajícího se také my sami připravujeme na naši smrt, přibližujeme se vlastní konečnosti.

V odpovědi na Váš druhý dotaz, jak se lze naučit provázet pacienty jednotlivými stádii, bych jako výchozí bod zdůraznila hlavně porozumění jednotlivým stádiím psychické odezvy na příchod a rozvoj závažné nemoci, jejich významu na cestě vyrovnávání se s onemocněním. Teoreticky můžete čerpat např. z knih Elizabeth Kübler-Rossové („O smrti a umírání, Rozhovory s umírajícími“ etc.) nebo z knihy Marie Svatošové „Hospice a umění doprovázet“. Ráda bych Vás také podpořila ve spolehnutí se i na vlastní schopnost empatie, kterou, soudě podle Vašeho dopisu, máte dobře rozvinutou. Aktivní naslouchání a empatický  přístup je to, co působí blahodárně na každého člověka, nejen těžce nemocného, a je základem pro doprovázení druhých, pro práci s lidmi vůbec. I tyto dovednosti lze prohlubovat v přímém kontaktu s nemocnými, při stáži v hospici, v průběhu vlastní praxe. Řada institucí také nabízí semináře věnované komunikaci či zaměřené na sebepoznání.

Zmínila jste Franklovu logoterapii. Logoterapie je terapeutická metoda zaměřená na tématiku smyslu. Frankl vytvořil logoterapii a existenciální analýzu (volně řečeno teorii existence člověka), které byly dále rozpracovány jeho žáky. Vznikla tak psychoterapeutická metoda, která není zaměřena pouze na tématiku smyslu ( = existenciální analýza), a jejíž částí se logoterapie stala. Existenciálně analytická práce se v praxi od Franklových knih liší, i když čerpá z jeho teoretických východisek. Logoterapii jako takovou si nejde osvojit bez pochopení existenciální analýzy. Jsou to dvě strany jedné mince. Naučit se prakticky aplikovat logoterapii (a především existenciální analýzu) je možné v psychoterapeutickém či poradenském  výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Ten pořádá Společnost pro logoterapii a existeniální analýzu. Tato společnost také nepravidelně nabízí krátkodobé kurzy a semináře, ve kterých se lze přiblížit tomuto psychoterapeutickému směru.

Paní doktorko, přeji Vám mnoho zdaru a spokojenosti ve Vaší práci.

*PhDr. Bc.Tereza Soukupová
*