Prožívám úmrtí táty jinak, než jak jsem o tom četla. Co je vlastně normální?

Dobrý den, 

popisujete své prožívání po smrti tatínka. Chápu, že si kladete hodně otázek, objevují se protichůdné myšlenky a různé pocity, je to náročné a smutné období. Není nijak určeno, co je normální prožívat, popření a vzdor jsou jen jednou z možností nebo fází. Truchlení je individuální záležitost, hodně záleží na vztahu k zemřelému, situaci jeho smrti, osobnosti truchlícího a dalších faktorech. Vy jste hlavně smutná a hledáte způsob, jak tímto časem projít. S tátou jste se dobře rozloučili, on se rozhodl sám o své léčbě a nedošlo k výrazným neshodám. Je fajn, že jste to takhle mohli mít. 

Píšete, jak se nyní rozhodujete o svém naplnění času, zda jít do práce nebo za zábavou. I v tomto se lidé liší, někdo volí běžný režim, jiný se raději stáhne do ústraní. Specifikem tohoto období bývá, že se pocity rychle mění, tedy se opravdu může stát, že člověk třeba někam vyrazí, přijde mu to jako dobrý nápad a pak se na místě necítí dobře, protože se nachází v jiném rozpoložení než druzí a třeba velká zábava najednou začne být nepříjemná. Důležité bývá mít možnost zařídit se podle sebe a svá rozhodnutí podle potřeby měnit. Většinou je dobré být v klidu, dopřát si to, co člověk zrovna cítí, pokud je to možné, a snažit se sama sebe nezatěžovat. Některým lidem vyhovuje, když svůj velký zármutek „přepracují“, vysloveně se dřou, aby smutek necítili, někdy to pomáhá, ale stává se, že jsou pak neúměrně unavení a smutek je dožene později v komplikovanější podobě. Obvykle je výhodnější být k sobě laskavá a snažit se šetřit síly.

Období truchlení nebo dlouhého stonání někdy také obsahuje situaci, kdy se lidé dozvídají o pacientovi či zemřelém informace, které při jeho zdraví neměli. Dozvídají se „zákulisní informace“ a zjišťují, že věci někdy byly jinak, než se domnívali. Často se objeví informace o jiných vztazích, o těžkostech v rodině nebo jiná tajemství. Něco podobného se stalo i Vám. Píšete, že nechcete nikomu uškodit a tak se zatím svým zjištěním o rozdílných krevních skupinách zůstáváte sama. Mimochodem možností, co to znamená, je opravdu hodně: špatné určení krevní skupiny, nevěra, umělé oplodnění z darovaných spermií, domluva – seznámení rodičů po otěhotnění matky atd. Když o tom přemýšlím, myslím si, že jediný člověk, který je k tomu odpovědný něco sdělit a mohlo by to pro něj být podstatné, je Vaše máma. Je asi taky jediný člověk, který ví, jak to je. Nevím, jaký spolu máte vztah, ale umím si představit, že pokud spolu dokážete sdílet věci a povídat si o životě, můžete se jí na tuto záležitost zeptat. Záleží ovšem jen na Vás a odhadu, jestli by to pro Vás a pro maminku bylo úlevné a spojující nebo si myslíte, že je lepší nechat to tak, jak to je. Ostatní lidé mohou mít jen domněnky a předpoklady a tedy, pokud je Vaše maminka naživu, je asi lepší jít k hlavnímu zdroji, pokud by Vám to přišlo důležité. Stejně je často zavádějící soudit situace jiných lidí z období, která jsme nezažili a nevíme, co se v té době dělo a co bylo důležité. Proto je podstatné ptát se případně těch, kteří znají kontext situace a tuší, co prožívali a co pro ně bylo určující. Z toho, co byste případně zjistila, se také dá odvodit, jestli je vhodné tuto informaci šířit dál nebo je to prostě něco, co zůstane jen pro Vás.

Jste nyní v období, kdy se toho hodně mění a Vy i Vaši blízcí si budete zvykat na život bez táty. Většinou není nutné vše hned vyřešit, rozhodnout nebo mít jednoznačný názor. Je to potřeba jen u těch organizačních záležitostí, jako je pohřeb nebo každodenní odchod do práce. Možná by Vám mohlo pomoci dopřát si čas a probírat se záležitostmi pomaleji a jak Vaše podmínky, mysl a pocity dovolí.

Přeji Vám hodně sil, 

Zuzana Vondřichová