Po úmrtí maminky mě trápí, co všechno jsme mohli udělat jinak. Jak se s tím vypořádat?

Dobrý den, 

cítím upřímnou soustrast s Vaší ztrátou. Vaše maminka zemřela a Vy jste s tím nepočítala, tedy jste navíc v šoku. Hodně se zlobíte na sebe i všechny okolo, vyčítáte sobě i druhým, co byste mohli udělat jinak. Je škoda, že k tak velké ztrátě prožíváte navíc i zlobu a vinu, a zároveň chápu, že jste pořád doufali, že i tentokrát se najde nějaký způsob, jak se maminka z potíží dostane. Jsou to pocity, které pozůstalí mají velmi často. Přemýšlí nad svými chybami a dalšími možnostmi, co by bývalo ještě šlo. Je to důkaz velké touhy po tom, aby vše dopadlo jinak, aby o svou milovanou osobu nepřišli, i když jde často o záležitosti, které by vážnou diagnózu nezměnily nebo které v té chvíli nikoho nenapadly. I Vy ještě chcete, aby vše bylo jinak, aby tu maminka byla, abyste nemusela žít bez ní. Je to srozumitelné, máte a měla jste maminku moc ráda a Váš život s ní byl velmi propojený. Rozumím, že to hodně bolí.

Píšete, že jste nedocenili maminčiny potíže i zprávy, které jste dostávali od lékařů a díky tomu jste nejednali adekvátně, ať už ve vyhledávání jiné léčby nebo alespoň v loučení s maminkou. Bohužel, často naděje a touha to všechno zvládnout s “dobrým koncem” zabraňuje tomu, abychom mohli pracovat se situací jaká je, zkusili přijmout závažnost diagnóz nebo pracovali na dobrém konci ve smyslu rozloučení. 

Přemýšlím o tom, jak maminka nechtěla slyšet či přijmout, jak je její situace vážná, a vy jste s bratrem dělali totéž. Je to pochopitelné, láskyplné a dojemné. Táhli jste s maminkou za jeden provaz, chtěli jste hlavně její život a maminka už měla tolik zkušeností s tím, že se z těžkých nemocí nakonec dostala…Cítím v tom Vaši oddanost, přesně jak píšete, byla pro Vás vším a byli jste s bratrem oba zvyklí se hodně starat a snažit se mamince náročný život s nemocemi co nejvíce zpříjemnit.  

Vůbec se nedivím, že toho na Vás někdy bylo moc, byl to dlouhý boj s mnoha překážkami a s postupným zhoršováním a s častými pocity bezmoci najít léčbu, která by vaše společné naděje naplnila. Takové trápení je skoro nemožné dlouhodobě zvládat bez touhy se před tím schovat nebo to chvíli nevidět. I Váš bratr mohl mít spoustu pocitů kolem stavu Vaší maminky, ale jeho podmínky byly jiné a asi se s tím i jinak vyrovnával. 

Vyčítáte si, že maminka byla nakonec smutná. Napadá mě, že to ale byl ten smutek, který dlouho nemohla dávat najevo. Možná si ho sama vůbec nedovolovala cítit ve prospěch jejích nadějí a nadějí vás, jejích dětí. Možná již opravdu sama cítila, že odchází, docházely jí síly a dovolila si se své naděje pustit. I když to vypadá divně a nechtěla jste, aby byla smutná, je to třeba blíž tomu, co maminka prožívala. Možná najednou mohla být bez tlaku na to, aby v té chvíli cítila či dávala najevo něco jiného. Snad mohla prožít smutek, že se loučí s milovanými dětmi, odchází po tom všem náročném, co ji potkalo, uvědomit si, že tělo již nemůže dál, a snad to mohlo být úlevné. Samozřejmě vůbec nevím, jak to pro maminku bylo, ale zkušenost s těžce nemocnými či umírajícími pacienty nám ukazuje, že je pro ně často opravdu ulehčení, když si mohou dovolit i pocity smutku nebo nesouhlasu. Držet naději a optimismus, když je člověku fyzicky zle, stojí velké úsilí.

Je ještě hodně brzy po úmrtí Vaší maminky. Je možné, že budete ještě prožívat mnoho různých pocitů, budou Vás napadat různé věci, jak budete truchlením procházet. Někdy je to opravdu hodně zvláštní proces. I tento čas vyžaduje klid, trpělivost se sebou, soucit vůči sobě i ostatním pozůstalým. Přeji Vám, abyste měla všechny podmínky a síly k tomu, abyste vyhověla svým potřebám, a postupně se Vaše bolest zmírnila a mohla jste dál žít s tím, že jste měla milovanou maminku, se kterou jste toho hodně zvládly.

Zuzana Vondřichová