Babička je v terminálním stádiu rakoviny, od včerejška stále opakuje dokud znovu neusne, abychom ji vzali někam sebou. Je to psychicky velmi náročné. Je k tomu nějaké vysvětlení?

Vážená paní Alexandro,

i když jsou takové projevy často pro nás zvláštní, nesrozumitelné a znepokojující, objevují se velmi často, jsou obvyklé.

Umírající člověk je v některých chvílích neklidný, ať už sebou hází, zvláštním způsobem pohybuje rukama nebo nohama, snaží se jakoby odejít, nebo mluví o odchodu, balení kufrů, cestě, někdy je přitom velmi naléhavý. I když se mu snažíme vysvětlit, že jsme u něj a může být v klidu, jedná se většinou o znamení, že člověk ztrácí spojení s reálným světem, který s námi sdílel.

Když jsme u něho pokud možno v klidu, můžeme mu také dávat najevo, že není sám, a nemůžeme pro něho někdy udělat v takových chvílích nic lepšího. Nemá smysl sobě nic vyčítat ani jemu vysvětlovat, co se ve skutečnosti děje. Lépe je ho nerušit, jen být k dispozici, kdyby potřeboval naši přítomnost k uklidnění.

Neklid lze léčit i pomocí léků, důležité ale je, když nemocnému rozumíme a zbytečně nezasahujeme. Všechno jsou to vlastně projevy odchodu, ke kterému se schyluje. Někdy dokonce umírající potřebuje, abychom ho opravdu propustili, dovolili mu odejít. A někdy je namístě i říct to nahlas spolu s vyjádřením lásky. Je to samozřejmě bolestné, ale často umírající lidé čekají na ujištění, že to jejich blízcí bez nich zvládnou a počítají s tím, že jsou na odchodu. Takováto vyjádření někdy přinášejí pokoj jak nemocnému, tak pečujícím.

Milá paní Alexandro, jistě děláte pro svou babičku to nejlepší, co lze. Zkuste z tohoto faktu čerpat svůj klid a vědomí, že být v klidu nablízku je někdy to jediné, co pomáhá a co máme k dispozici.

S úctou

Ilona Peňásová