Babička umřela v hrozných podmínkách a za nejhorších okolností v LDN. S babičkou odešel i kus mne.

Dobrý den, Pavlo,

asi znám příběh Vaší babičky — myslím, že před pár dny jsem totiž odpovídala na dopis Vaší sestře (viz tento dotaz i odpověď). Vnímám, jak moc pro Vás pro obě babička znamenala a jak je těžké smířit se s tím, za jakých podmínek a okolností umírala. Možná se s tím ani vyrovnat nejde. Snad jen čas některé vzpomínky částečně zahladí a jiné životní udělosti je překryjí.

Píšete, že si nemůžete odpustit, že babička už není. Ale za to Vy přeci nemůžete. Těžko i říct, jestli by žila déle, kdybyste ji měli doma. Určitě lépe, ale jak by se její nemoc vyvíjela, to nikdo neví. Vy jste spolu se sestrou a přítelem usilovali o to, aby si ji rodiče vzali domů, a není Vaší chybou, že na to rodiče nepřistoupili. Dokonce i jejich obviňování bych byla daleka. Vždyť víte, že původně ten záměr měli — nakupovali potřebné pomůcky atd., ale pak asi tváří v tvář babiččinu stavu mohli ztratit odvahu, to je přirozené. Ne všichni si dokáží vzít na svědomí případné zanedbání léčby a mnoho lidí věří, že pod lékařským dohledem je nemocný člověk ve větším bezpečí a je to tak pro něj nejlepší. I Vaši rodiče dělali, co bylo v jejich silách — v mezích toho, na co si troufli. Byla to nešťastná shoda okolností, že došlo k zákazu návštěv, tudíž babička přestala rehabilitovat a následovaly další komplikace. Můžete se jistě právem zlobit na poměry na LDN, špatnou péči po stránce zdravotní i lidského přístupu. Dovedu si představit, jakou bezmoc to vyvolává. Bezmoc obvykle žene člověka k silným pocitům lítosti nebo zlosti. Neobracejte zlost proti sobě, a je-li to možné, zkuste ji nemířit ani tolik proti rodičům, vždyť i jim je jistě moc těžko a prožívají pocity viny. Komu by Vaše zlost ještě mohla patřit? Měl by o ní někdo vědět a pocítit ji? Možná potřebujete ještě něco udělat, abyste dokázala lépe přijmout to, co už změnit nejde a měla sílu na smutek, kterým musíte projít, kterým prochází každý, když přijde o někoho blízkého.

Trápí Vás také, že neznáte odpověď na otázku, kde babička teď je a jak se má. Nikdo nevíme, co je po smrti. Je to veliké tajemství, kterým se lidé zabývají od nepaměti. Píšete, že vůbec nevíte, jak teď bez babičky žít, cítíte se zcela bez síly. Vaše babička byla silná a houževnatá žena, jak uvádíte, dokud mohla, žila velmi aktivním životem. Věřte, že její síla je i ve Vás. Vy jste pozemským pokračováním jejího života, nesete si její geny i vše, čemu Vás naučila svým příkladem.

Nebojte se jí zkusit zeptat, kde teď máte brát sílu a jak dál žít. Co by Vám poradila?

Je určitě moc dobře, že můžete svůj smutek sdílet se sestrou. Předpokládám, že rovněž přítel, který při Vás stál za babiččina života, je Vám i teď oporou.

Truchlení nepřejde za pár dní ani týdnů. Je to proces, který nelze uspěchat.

Věřím, že jím s pomocí svých blízkých zvládnete projít ke zdárnému vyústění — směřování k budoucnosti, navazování nových vztahů a naplňování vlastního života. Ráda bych Vás ale i podpořila, abyste se v případě potřeby nerozpakovala vyhledat pomoc psychoterapeuta, který by Vám mohl pomoci zpracovat Vaše pocity a najít nový přístup k tomu, čím jste se svou babičkou prošla.

Přeji Vám hodně síly, odvahy a vlídnosti k sobě samé.
*
Alexandra Lammelová*