Chci umřít, bývá mi psychicky zle. Uvažuji o sebevraždě.

Dobrý den,

napsala jste nám o svých myšlenkách na sebevraždu. Váš e-mail vnímám spíš jako sdílení Vašich pocitů, úvah a směřování, než jako otázku. Také pro naši poradnu je Váš dopis spíše neobvyklý, setkáváme se více se sdílením těžkostí v umírání a nechutí ke smrti a lpěním na životě. Možná jste nám napsala právě proto.

Váš pohled chápu tak, že toužíte po něčem jiném, než po tom, co právě žijete. Vrací se Vám pocity patřící k něčemu hroznému v minulosti a to Vám brání žít přítomnost. Nedivím se tomu, že Vám to nevyhovuje, a také mě mrzí, že Vás kdysi potkalo něco tak těžkého. Vaše pocity odpovídají traumatu, které bylo nejspíš v danou chvíli nemožné zvládnout. To může přinést tak velké komplikace, jaké popisujete.

Máte také pravdu v tom, že smrt je definitivní konec – určitě tohoto života, toho, co máme zde na Zemi. Smrtí ukončujeme nejen trápení, která tu žijeme, ale i možnost žít něco jiného. Nemohu tvrdit, že si pak už neneseme nic dál, existuje mnoho názorů na to, že naše další cesta je ovlivněná tím, kam jsme se dostali v tomto životě, ale existují i názory proti tomu. Mohu s Vámi ale sdílet své přesvědčení, že se podílíme na tom, jak se svými věcmi zde, ještě před smrtí, naložíme. Máme (alespoň v naší kultuře) možnost volit v životě pokračovat a hledat cestu ze svých trápení nebo směřovat ke smrti. Tuto možnost máte i Vy. Nastudovala jste mnohé o dobrovolném ukončení života, zvážila jste způsob i „kvalitu“ provedení. Pokud byste chtěla, chci Vám připomenout i možnost zkoumání té druhé možnosti – práci v tomto životě na Vašem trápení. V takovém případě jsou Vám k dispozici psychoterapeuti, duchovní a další lidé, kteří s Vámi mohou sdílet Vaše soužení a podpořit Vás či porozumět a pomoci v touze mít život méně těžký.

Přála bych Vám úlevu ve Vašem strádání.

Zuzana Vondřichová