Dopečovali jsme těžce nemocného tatínka doma, chodím na terapii, ale vrací se mi zlé chvíle. Přejde to někdy?

Dobrý den,

jak jste se dozvěděla na terapii, opravdu jsou takové propady běžné. Je to velmi nepříjemné a mnoho pozůstalých trpí traumatickými zážitky okolo nemoci nebo umírání blízkého člověka – nezávisle na tom, zda dopečovali pacienta doma, jde spíš o míru trápení, kterého byli svědky či nezvyklost, bolestnost nebo neestetičnost zážitků. Takové pocity, sny nebo jiné trápení, se netýkají jen umírání, ale všech velmi nepříjemných věcí, které zažijeme v průběhu své léčby nebo léčby druhých lidí. Zpracovat tyto pocity trvá různě dlouho, někteří lidé to snáší lépe, jiní hůř, nevíme, čím to je.

V takových chvílích je potřeba se sebou zacházet co nejlaskavěji. Doporučuji Vám, pokud je to možné, ve chvílích úzkosti, smutku, zloby, nesouhlasu nebo podobných pocitů, dopřát si zvláštní péči. Sdílení, i když třeba budete blízkým lidem říkat stále podobné věci, je velmi vhodné. Pokud máte někoho, kdo Vás v takových chvílích může opravdu či obrazně držet za ruku, neváhejte to využít. O tatínka jste se postarala Vy a nyní je načase, aby bylo postaráno o Vás. Když budete chtít plakat, plačte, když křičet, tak křičte. Hodně pomáhá nenásilný pohyb v přírodě a klidné chvíle s blízkými lidmi. Vaše obtíže by měly postupně odeznívat, nicméně dopřejte si čas. Chápu, že byste potřebovala, aby to přešlo hned nebo to alespoň nebylo tak ostré, ale zde se léčí opravdu hlavně klidem a sdílením, není dobré, abyste na to byla sama. Když budete potřebovat, neváhejte se zase obrátit na svou terapeutku/terapeuta, může Vás tímto obdobím doprovázet. Není nutné chodit na terapii vždy intenzivně, ale mít ji jako klidné místo, kde můžete opakovaně o svých prožitcích v klidu mluvit, aniž byste byla vystavena požadavku, že to má být nějak jinak.

Zuzana Vondřichová