Jak mám mluvit se svou pětiletou dcerou o smrti?

Vážená paní Radko,

sama popisujete, jak jste už s dcerou na toto téma mluvila, pročetla jste si také naše stránky, kde se i o tématu děti – smrt píše, přemýšlíte, jaké to asi pro Vaši dceru je, umíte ji ošetřit a odvést pozornost, když se nad konečností Vašeho života rozplakala… To všechno jsou velmi důležité a dobré kroky, které jste zatím vědomě i intuitivně udělala.

Mám pocit, že vlastně ani poradit nepotřebujete, ale jen podpořit a povzbudit — právě v tom, že to, co děláte, je zcela přirozené a správné, zároveň to nemůže být úplně „bezbolestné“.

Je důležité před tématem smrti neutíkat a neschovávat ho před dětmi, být pro děti k dispozici, odpovídat na jejich otázky, povzbudit a konejšit, když je zavalí lítost.

 To, co můžeme pro ně udělat, je nelhat, na druhé straně samozřejmě je nestrašit. Děti potřebují cítit, že my situaci zvládáme a zvládneme – a třeba i když budeme nějaký čas smutní a budeme plakat. Potřebují cítit, že my – jejich dospělí – důvěřujeme, že život – tak, jak je zařízen – je v pořádku a v nějakém smyslu spravedlivý, že mu důvěřujeme a máme výbavu pro chvíle, kdy je těžký.

Zároveň můžeme dítě podpořit v představě a důvěře, že když se jednou pravděpodobně se smrtí „maminky“ potká, bude sama velká a dospělá, bude si vědět se životem rady, bude mít o koho opřít a bude vědět, že to je přirozený běh života.  Zatím si to neumí představit, ale Vy ano, také jste byla malá holčička, a teď jste dospělá žena a paní, která se o životě hodně naučila.

Stejně jako se nedá zařídit, aby dítě neplakalo, nedá se ani téma smrti podat zcela pragmaticky a bez emocí – ale právě proto je důležité být dětem k dispozici, nestrašit, konejšit, dávat najevo důvěru a bezpečí.

Myslím, že vše, co v tomto smyslu děláte, je výrazem Vaší mateřské i lidské zodpovědnosti, citlivosti a odvahy.

Mějte se dobře, držím Vám palce.

Ilona Peňásová