Jak se mám vypořádat s umíráním taťky a sdělení mu diagnózy?

Vážená paní Sašo,

z Vašeho psaní mám pocit, že jste na hranici svých sil.

Váš tatínek je skutečně na konci svého života. A Vy jste pro něj udělala vše, co bylo možné. Bohužel ho ale skutečně nemůžete zachránit. A nemůžete mu ani se vším pomoci, ačkoli se o to opravdu snažíte.

Nemyslím si, že by Váš tatínek netušil, že je vážně nemocný — často se toto téma v rodinách objevuje, a věřte tomu, že ačkoli se někdy o nemoci a umírání nemluví, nemocní téměř vždy vědí, cítí nebo alespoň tuší, že konec jejich života se blíží. Nemusíte vše brát na sebe a taky vše skutečně není Vaše zodpovědnost.

Uvažujete o hospici – a to je myslím právě ta adekvátní péče, kterou byste — tatínek i Vy  jako pečující – potřebovali a využili.

Myslím, že potřebujete najít způsob, který by Vám umožňoval částečně s tatínkem být a doprovázet ho, ale také žít svůj život a nevyčerpat všechny síly. Musíte taky spát, odpočívat, jíst, dokonce jsou všechny tyto obvyklé a „banální“ součásti života v krizových situacích mimořádně důležité. Nezapomínejte prosím na sebe a své potřeby.

Za tatínka nemůžete „vybojovat“ vše, co on potřebuje a čím musí projít. Můžete jen být blízko něho. Tatínek jistě ví, že jste mu k dispozici a dáváte mu najevo svou lásku a starost. Projevy agrese jsou projevy jeho nemoci, ne jeho vztahu k Vám. Zkuste to tak brát a nevztahovat je k sobě a hlavně nevyčítat si, že byste se měla starat ještě víc. Tatínek jistě Vaši péči a starost vnímá.

Pokud chcete o tatínkově nemoci a prognóze s ním mluvit, zkuste se ho nejdřív zeptat, zda ví, co mu je nebo co si o tom myslí – podle jeho odpovědi uvidíte, zda se o tom tématu chce bavit, nebo ne. Nebojte se, že by opravdu vůbec netušil, o co jde. Někdy nemocní o své nemoci a prognóze mluvit nechtějí, a už vůbec ne s blízkými lidmi z rodiny. Můžete se také poradit s lékařem, co je vzhledem k tatínkově stavu adekvátní a potřebné.

Chci Vás podpořit v tom, abyste hledala také zdroje síly a energie pro sebe a abyste si nenakládala víc, než je možné unést. Je také důležité mít někoho, s kým můžete v takové době mluvit o svých pocitech, smutku, zoufalství, strachu. Je důležité své prožitky sdílet, zvlášť, když se ocitneme v emočně tak naléhavé a těžké situaci.

Milá paní Sašo, myslím na vás a přeji Vám dostatek sil na všechno, co Vás čeká.

Ilona Peňásová