Jaké je umírání?

Dobrý den,

máte pravdu, že dříve, v rodinách našich předků, když lidé umírali v kruhu svých blízkých, byla zkušenost se smrtí a umíráním vlastně běžná a často ji měly už malé děti. Nebylo proč se podivovat nad různými projevy umírání, předkové měli pro všechno svá vysvětlení a i způsoby, jak s umírajícím člověkem být a jak mu pomáhat — modlitbou a jasnými rituály, které vyrůstaly z jejich zkušeností a přesvědčení.

To, co popisujete, je skutečně obvyklý proces umírání. O “vnitřním zápase”se také hovoří, samozřejmě můžeme vycházet spíš z interpretace a symbolických významů, nevíme, co se s člověkem skutečně děje, někdy je ten proces v jeho neverbálních projevech více nahlédnutelný, někdy to tak není.

Přesto se v každém případě mluví o něčem jako bilancování vlastního života, vyrovnávání účtů, smíření, což samozřejmě i v našich představách smrti a umírání dává smysl. 

Myslím, že jste intuitivně cítila, co je potřeba — vnitřně se rozloučit, říct, že odcházíte, že jste si všechno, co zbývalo, mezi sebou řekly…

I Vaše zkušenost s odchodem maminky nedlouho poté, co jste od ní odešla, je častý jev. Mluví se o citových poutech, která umírajícího drží u jeho blízkých. Umírající se zřejmě potřebuje už soustředit na cestu dál, lítost nad tím a těmi, které tu musí zanechat, ho tu může zdržovat o nějakou chvíli déle.

Myslím, že je užitečné, aby to člověk věděl, ale zároveň každý krok má svůj čas, jistě je potřeba, než tento okamžik přijde, se svým blízkým umírajícím být. Jsem přesvědčena, že vše, co jste udělala, bylo správně. Naštěstí — i když nemáme zkušenost — máme cit a intuici, které vyrůstají z obecných lidských zkušeností, které nám jsou v takových chvílích ku pomoci.

Vaše osobní zkušenost, ač bolestná, je pro Váš život i životy Vašich blízkých velmi cenná, zdravá a užitečná.

Vše dobré a hodně sil na další cestě,

Ilona Peňásová