Je mi 26 let a jsem nevyléčitelně nemocná, na smrt jsem již připravená, bojím se ale o svého bratra, protože vidím, jak si kvůli mě ničí život. Nevím, co s tím.

Dobrý den,

dovolte mi nejdřív, abych Vám vyjádřila úctu a obdiv za Váš postoj k životu i jeho blížícímu se  konci. Není úplně běžné, aby člověk cítil vděčnost za to, že měl příležitost se na konec svého života připravit a dát své věci do pořádku.

Píšete o svých obavách o bratra. Máte pocit, že se Vám obětuje, a to Vás trápí. Bratr je rozhodnut se o Vás starat až do konce, přerušil studium na VŠ a rozešel se s přítelkyní. Píšete, že Váš vztah je nadstandardní, že se máte velmi rádi, přilnuli jste k sobě, protože jste neměli snadné dětství. A jestli jsem to dobře pochopila, z rodiny máte jen jeden druhého. Co byste dělala na jeho místě Vy?

Váš bratr je dospělý člověk a jeho rozhodnutí bylo svobodné. Pravděpodobně to sám vůbec nevnímá jako oběť. Nejspíš by pro něj bylo mnohem těžší, kdyby mu tato možnost byla odepřena. Studium může dokončit kdykoli později, a tak si zvolil, co je pro něj důležitější.

A proč se rozešel s přítelkyní, to přesně nevíte. I kdyby to bylo proto, že neměla dost pochopení pro jeho vztah k Vám, je to jeho volba, jeho rozhodnutí, že toto pro něj není vhodná partnerka, se kterou by chtěl prožít život. Možná by se Vám ulevilo, kdybyste si s bratrem o svých obavách a pocitech viny promluvila. Požádejte ho, ať Vám sám řekne, proč se takto rozhodl. A zkuste jeho slovům věřit.

Přeji Vám, abyste dokázala přijímat lásku a péči svého bratra jako dar, který Vám z celého srdce chce dát.

S úctou

Alexandra Lammelová