Je to 5 měsíců od smrti tatínka, týden od smrti babičky. Mám strach o dědečka. Mám strach, abych to zvládla já.

Dobrý den, vážená slečno Barboro,

vážím si důvěry, s kterou se opět obracíte na naši internetovou poradnu. Velmi mě mrzí, že přicházíte s bolestnou zprávou — potkalo Vás další úmrtí, tentokrát nejmilejší babičky. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast. Vnímám Vaši ohromnou bolest. A také pocit viny, bezmoc, zoufalství. Druhá rána v srdci, která teď vypadá, že se nikdy nezahojí. Je smutné, že právě Vám je souzeno projít tímto těžkým obdobím.
Píšete také o tom, co jste s babičkou prožila. O Vaší vzájemné blízkosti, o krásných společných chvílích, o snaze jí to „oplatit“, pomoct jí, když už nebyla při síle. Píšete o jejích posledních dnech, kdy jste netušila, jak moc je to s ní zlé. O Vaší starosti o ni. Přes všechnu bolest cítím i vděčnost, že jste směla mít tak prima babičku a bylo Vám dopřáno s ní prožít tolik dobrého. O to těžší pak ale bývá rozloučení …

Když čtu Váš dopis, hlavou se mi honí spousty úvah, ke kterým neznáme odpovědi. Jak asi babička viděla své poslední dny? Zklamalo ji, že jste na ni byla rázná (jak to vidíte Vy) nebo naopak byla v nitru ráda, že Vám není lhostejná? Přála si umírat pomalu, nebo pro ni byl rychlý odchod milosrdnější? Z Vašeho popisu mám dojem, že babička věřila, že kromě tohoto světa existuje ještě jiný svět, kde se může setkat se svými zesnulými blízkými. Je možné, že se na tato setkání tak trochu těšila? Že je teď skutečně někde, kde je jí dobře?

Vnímám, že máte starost také o dědu a další lidi okolo. Chápu, že byste mu ráda pomohla, ale v tuto chvíli je třeba, abyste se nejprve dala dohromady Vy sama, abyste nabrala sílu prospět i ostatním. Vnímám, že hojení tak velké ztráty, kterou jste teď zažila, by si zasloužilo dobrého průvodce. Myslím, že jsem to zmínila i minule – bylo by dobré najít psychoterapeuta nebo psychologa, který by Vás podporoval a pomáhal s vyrovnáváním s tímto osudem. Pomoci může i někdo jiný – zkušenější přítelkyně, duchovní … Píšete, že špatně spíte a do ničeho nemáte chuť. Úlevu může přinést vyhledat psychiatra a probrat to s ním, ať zváží předepsání léků, které by Vám mohly odlehčily. Základní antidepresiva může předepsat i praktický lékař.

Dejte sama sobě čas na smutnění a truchlení, ale zůstaňte dál aktivní. V noci se snažte odpočívat. Neslibuju, že Vám to zpočátku bude dávat smysl, ale pro Vaši duši je to signál, že Váš život pokračuje dál. Nezůstávejte sama – svěřte své trápení přítelkyni, proberte to s někým, koho také někdo opustil. Domluvte se s kamarádkami, jestli některé můžete zavolat, když je Vám ouvej. Klidně volejte na linky důvěry. Zkuste se chvíli věnovat tomu, o čem víte, že Vám to obvykle dělá radost. Nevynechávejte příležitost sama sebe potěšit. Oceňte sama sebe za každý drobný posun, který se Vám podaří.

Vím, že cesta, kterou teď máte před sebou, není snadná. Je to jako jít nocí, bez světla, jen s nadějí, že jednou dojdete ke svítání — k úlevě, naději, přijetí. Budu Vám držet palce, ať najdete dost sil k projití této cesty. Ať neztratíte směr a neopustí Vás důvěra, že má smysl jít dál. Přeji Vám také štěstí na průvodce. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková