Jsou vhodná na smutek antidepresiva?

Milá Magdaleno,

promiňte, že jsem takto osobní, ale chtěl bych, abyste od počátku chápala, že se snažím porozumět pocitům, které Vás provázejí nyní a vůbec od úmrtí Vaší maminky.

Víte, není lehké se vyznat v sobě a ještě mnohem těžší je porozumět druhým, nyní mluvím o lidech kolem Vás a jejich vztahu k Vašim pocitům. Dovolte mi krátký příběh:

Před několika lety jsem jako geriatr ošetřoval asi 80-tiletou paní, ležící, s rozvíjející se demencí. Byla na oddělení přijata pro zánět plic, ale jinak byla doma krásně ošetřována svojí dcerou a jejím úžasným manželem. Spřátelili jsme se a přátelství trvalo pak i další roky. Nicméně jednou z jeho rovin se postupně stávala stále náročnější péče o maminku mých přátel, stal jsem se jakýmsi rodinným lékařem. Ve dne, mnohdy i v noci. Bohužel jí osud nepřál klidné stáří a dočkala se proleženin i přes dobrou, nesmírně vyčerpávající péči dcery i jejího muže. Neměli vlastní děti a matka pro moji kamarádku byla celým světem. Chápal to snad jen její muž a byl jí obrovskou oporou. Ostatní rodina ani přátelé, snad až na mne, té situaci nerozuměli a hlavně zpočátku byli náchylní spíše jen ke kritice. Pokud bych to sám nezažil, neuvěřil bych, že dnes může někdo takto pečovat dlouhých 11 let.

Pak přišlo poslední období, těžké, s nočními stavy poruch dýchání, nepřijímáním jídla a posléze ani tekutin, dalším rozvojem proleženin a plicními záněty. Moje kamarádka ale nevěřila zdravotnickým zařízením, vždy říkala, že ani v hospici nedokážeme dát mamince to, co jí může dát jen ona. A nemyslela jen na ošetřovatelství. Nesouhlasil jsem s ní a opakovaně hledal způsob, jak je oba ochránit před velkou bolestí, která je čekala. Chtěl jsem snad i zodpovědnost vzít na sebe. To ale marně. Nakonec maminka sice zemřela na lůžku v našem hospici, nicméně kamarádka se s tímto odchodem nedokázala vyrovnat dříve než asi za 2 roky. A do té doby celé její okolí hodnotilo její chování jako podivínské, nerozumné apod. Ani naše přátelství pro ni v tu těžkou dobu jakoby vůbec nebylo. Jsem moc rád, že dnes to již takto neplatí.

Co je ale důležité: její muž a ona žili a žijí dál svůj život, pevně semknuti, a on ani jednou neřekl jakoukoliv výčitku, aspoň co vím. Zůstali spolu jako rodina a i navenek dokázali žít — po svém, ale žít.

Co Vám tím chci říci: bolest je bolestí každého jednotlivce, je jen naše, naše vlastní a neopakovatelná — ať už je fyzická a psychická, nebo v duchovní sféře hodnot a citů. A protože je naše, máme na ni své právo a nikdo naopak nemá právo soudit, jaký čas a jaké léky zvolíme pro její léčbu. Lidé v našem okolí mají možnost být “při nás” a v případě potřeby, když je o pomoc požádáme, být nápomocni. Jejich úkol je, nebýt soudci, ale rádci.

Nicméně náš život není jen náš, žijeme jej přece ve společenství dalších lidí.

Pokud, Magdaléno, žijete svůj život dál, a to i s přáteli, rodinou, prací, koníčky, schopností odpočinout si, spát a být zdráva na těle i na duši a přitom cítíte, že do něj maminka stále patří, pak si myslím, že je vše v pořádku a vůbec antidepresiva nejsou zapotřebí. Vy jen musíte vědět, že bolest nesmí být Váš život, ne ona samotná.

Pokud ale váš smutek prorůstá Vaším životem tak, že se u Vás projevují zdravotní obtíže, nejste schopná žít svůj dosavadní život a bolest a zármutek Vás provázejí na každém kroku, pak je jistě na místě vyhledat odbornou pomoc. Pokud jste v blízkosti Prahy, může Vám ji myslím velmi dobře poskytnout sdružení Cesta domů, v blízkosti Brna můžeme pomoci i my v rajhradském hospici.

I rozhovor s duchovním — knězem či jáhnem — a to i pokud nejste věřící (nemusí být o víře, ale právě o spiritualitě, o smyslu toho, co prožíváme) by Vám mohl pomoci.

Svou bolest, Magdaléno, jistě nesete především sama, ale věřím, že pokud dokážete o ní takto otevřeně hovořit, jste na dobré cestě. Jsem na ní s Vámi.

S úctou
*
Ladislav Kabelka*