Lékař neinformoval babičku o její onkologické diagnóze, mám strach, že až se babička dozví pravdu ztratí v lékaře důvěru a nebude věřit dobré prognóze.

Vážená paní Simono,

není jasné – a zdá se, že z toho vyplývají i další otázky – proč lékař babičce diagnózu neřekl. Vy si myslíte, že ji pravděpodobně od počátku věděl -  ale je patrně možné i to, že s rakovinou ani on nepočítal..

Vyčítáte lékaři, že babičce lhal – možná byste s ním o tom mohli mluvit a přímo se ho zeptat, z jakých důvodů babičce neřekl to, co měl.

Měl strach z babiččiny reakce? Nebo se obával, že ji ta zpráva zbytečně rozruší a mohla by jí uškodit? Zřejmě byste mohli spolu s ním a možná dalšími příbuznými situaci konzultovat a společně hledat pravdivý, ale i šetrný způsob, jak babičku s její nemocí seznámit. 

Napadla mě i otázka, zda babička opravdu vůbec netuší, o co šlo. Často se totiž ukazuje, že nemocní chtějí chránit své příbuzné (a naopak), a proto si navzájem nechtějí říct pravdu – podle toho, co píšete, jste si sice jistá, že babička nic neví, ale přece jen mě napadla i tato možnost.

Zdá se mi, že podstatné je rozumět tomu, proč lékař postupoval tak, jak postupoval – a tuto informaci lze babičce předat i s informací o nemoci a její dobré prognóze. Máte k dispozici desatero o sdělování diagnózy – o tom můžete s lékařem také mluvit a ptát se ho na důvod jeho postupu.

Vnímám a chápu Vaši úzkost z představy, jak babička zareaguje. Určitě by bylo pro Vás lepší, kdybyste celou situaci nebrala jen na sebe a mohla se opřít i o ostatní blízké v rodině. Podstatný je fakt, že babička je mimo nebezpečí, nemusí podstoupit žádnou nepříjemnou léčbu a její prognóza je dobrá – a to je východisko, o které se můžete opřít i při hovoru s babičkou.

Nejsou to jen obsahové informace, ale i způsob, jakým je předáváme, co ovlivňuje jejich přijetí. Čím menší úzkost bude i z Vaší strany, a naopak čím více přibude stability a i důvěry v babiččinu schopnost zpracovat takovou informaci, tím se v tom můžete všichni cítit pevněji. Babičku také dobře znáte – jistě lépe než lékař, víte, co všechno zažila a čím prošla, co je pro ni podstatné – to všechno jsou podpory na Vaší straně.

Sdělování diagnózy je opravdu často křehké místo ve zdravotnické péči. Není to skutečně nic jednoduchého najít dobrý, klidný, ale i pravdivý způsob, jak postupovat. Je dobře, že se o takové téma zajímáte a vnímáte jeho důležitost. Myslím, že bude správné, když ho budete konzultovat s babiččiným lékařem – mimo jiné i proto, aby možná lépe vnímal důležitost své role, stability, ale i ohleduplnosti právě v tomto citlivém okamžiku.

Držím vám palce a přeji Vám, ať situace pro Vás i babičku dopadne co nejlépe.

Ilona Peňásová