Mam výčitky svědomí, že jsem se věnovala víc svému onemocnění a ne manželovi, který zemřel.
lorem ipsum...
Obracíte se na naši poradnu v obtížné situaci po úmrtí Vašeho manžela, se kterým se jen těžko vyrovnáváte.
Vážená paní Aleno,
píšete, že si vyčítáte, že jste se o něho nestarala víc — zároveň je ale z Vašeho dopisu zřejmé, že jste se ani starat nemohla, protože jste sama onemocněla rakovinou.
Říkám si, co silnějšího by člověka donutilo starat se o sebe, než vlastní vážná nemoc? Nemohla jste dělat nic jinak. Nemohla jste si vybrat, zda se budete věnovat sobě, nebo manželovi. Neměla jste víc možností – léčení takové nemoci, která Vás ohrozila, se přece nedá odsunout.
O Vašeho manžela bylo postaráno, jak píšete, starala se o něho Vaše dcera. Jistě je důležité, že manžel byl v dobrých rukou po dobu, kdy jste s ním Vy být nemohla. Jsem přesvědčena, že jste všichni dělali to nejlepší, co bylo v té chvíli možné, a Váš manžel to jistě věděl. Určitě je pro Vás těžké vyrovnat se s tím, že Váš manžel zemřel. Zároveň jste musela prožívat sama úzkost z vlastní nemoci. Je toho hodně na jednoho člověka v krátkém čase.
Možná máte pocit, že jste něco nestihla manželovi říct nebo s ním prožít – tak to často bývá. Můžete to možná udělat v duchu, vést s ním vnitřní dialog, myslet na to, s tím vším se rozloučit. I takovým způsobem se člověk může postupně vyrovnávat a smiřovat se ztrátou někoho blízkého. Možná by stálo za to mít někoho, kdo by se s Vámi k té těžké době ve Vašem životě vracel a povídal si o tom všem, co jste prožívala a ještě dnes prožíváte. Může to být kamarádka, nebo někdo, kdo podobnou situaci prožil také, nebo psycholog, psychoterapeut. Zkuste se kolem sebe porozhlédnout a říct si o to, co potřebujete.
Držím Vám palce.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
