Mám vztek, že mi zemřela babička, nemohu to pochopit, pláču. Návštěvy psychologa se bojím, co mohu dělat?

Dobrý den, Martino,

představuji si, že v době stresu z maturity a přijímaček jste opravdu nemohla věnovat čas dostatečnému truchlení po babičce. Psychika nám dovoluje takové věci odložit, až na to bude čas. Nyní se nejspíš ukazuje, že byste potřebovala babiččin odchod zpracovat, odsmutnit, projít.

Při takhle odložené reakci se stává, že člověk neumí druhým zprostředkovat, co se s ním děje, je mrzutý a podrážděný, má k druhým lidem daleko. A dokonce může mít pocit, že chce mít k druhým daleko, odhání je svou protivností, protože tak možná získává samotu a prostor pro sebe a své trápení.

Možná, že to tak máte také nebo je to u Vás jinak. V každém případě je na místě snažit se sdělit svým nejbližším, co by pro Vás bylo přínosné – zda potřebujete klid, samotu, povídání, naslouchání, konejšení nebo třeba povyražení. Tyto potřeby se mohou často měnit a tak je vhodné druhým alespoň trochu zprostředkovat, co se s Vámi děje. Vím, že je to v takovém stavu těžké. Zároveň si myslím, že by Vám to mohlo pomoci hledat cestu z trápení – sama za sebe byste určovala, co právě potřebujete, snad byste našla víc laskavosti a porozumění sobě. Ostatním lidem okolo Vás by to ulehčilo pochopení Vašeho stavu i potřeb, nemuseli by o Vás mít větší strach než je nutné, nebo by si nebrali Vaše zlobení osobně. Lidé jsou obvykle schopni a ochotni jakkoli pomáhat a vyjít vstříc, když rozumí, co je třeba a nějak chápou důvody.

Přála bych Vám, abyste našla v sobě i v okolí dost zdrojů pro vlastní prostor, prožívání (třeba vzteku a dalších pocitů) a zkusila sdílet své trápení, i když si v tom nejste jistá nebo Vám to hned nepůjde šikovně.

Zuzana Vondřichová