Maminka je v terminálním stádiu onemocnění, ale neví o tom. Měli bychom ji říct pravdu?

Odpověď na dotaz ze dne 13. 4. 2023 zobrazit původní dotaz

lorem ipsum...

Píšete nám o Vaší mamince, které bylo diagnostikováno onkologické onemocnění v posledním stádiu. Maminka ví, že má rakovinu, ale není plně informovaná o rozsahu onemocnění a metastázích. Ptáte se, jestli máte pravdu mamince sdělit sami, máte-li toto případně chtít po ošetřujícím lékaři nebo nechat maminku v mylné představě, že se nejedná o tak vážný stav.

Dobrý den,

je mi moc líto, že je Vaše maminka takto vážně nemocná. Představuji si také, jak těžké musí být nyní Vaše rozhodování o tom, kolik toho maminka má vědět a jak jí informace sdělit. S přihlédnutím k tomu, že sama možná ještě věří, že je její nemoc léčitelná. Ráda bych ocenila, že o situaci takto přemýšlíte a hledáte co možná nejlepší způsob, jak pravdu mamince sdělit. Rozumím i Vašemu váhání. Není to vůbec jednoduchý úkol.

Zkusím Vám napsat několik úvah a zkušeností, které Vám možná budou nápomocné ve Vašem rozhodování.

Pravdou je, že nemocný má právo znát pravdivé informace o svém zdravotním stavu. Informovat by ho měl správně ošetřující lékař, který může zároveň dovysvětlit podrobnosti ohledně plánu péče a toho co může nemocný očekávat. Není to ale snadné a někteří lékaři proto volí cestu, že informují nejdříve blízké nemocného nebo naopak někdy informace sdělí nemocnému v plném rozsahu a neověří si, zdali je nemocný chce skutečně znát. Nemocný se totiž může rozhodnout i o tom, že informovaný být nechce. Proto se doporučuje nemocnému nikdy nelhat, ale pravdu spíše nabízet a sdělovat ji postupně a v takovém rozsahu, který si nemocný sám určí.

Zamlčování informací může být založeno především na strachu, z pocitu bezmoci nebo z názoru, že pacient ztratí naději a přestane “bojovat”. Progresem nemoci se ale tento typ naděje stává nereálným. Naděje je ale širším pojmem a existuje i tam, kde víme, že nemoc vyléčit nelze. Může jít třeba o naději, že nemocný prožije zbylý čas tak, jak si přeje. Naplněnou nadějí může být zlepšení vztahů nebo uzavření či předání věcí, které nemocný považuje za důležité.

V situaci, kdy se rozhodne sdělit nemocnému informace jeho blízký, jsou doporučení podobná jako pro lékaře, kteří sdělují pacientovi nepříznivou zprávu. Je dobré hovor nabízet s tím, že máme informace, které nezná a ujistit se, jestli a v jaké míře je chce slyšet. Usnadnit začátek podobného hovoru může i to, že si zkusí všímat jemných náznaků ze strany nemocného, které mohou signalizovat, že by rád podobný rozhovor otevřel. Možná občas naznačí pochybnost o tom, jak se věci skutečně mají. Někdy pomůže hovor otevřít otázka, jak nemocný sám svůj zdravotní vnímá. Ze zkušeností také víme, že v určitém okamžiku nemocný tuší, jak to s ním doopravdy je a v případě tajení informací, se pak může cítit izolovaný a osamocený. Stává se i to, že jsou blízcí překvapení, když zjistí, že nemocný o svém zdravotním stavu dobře ví a před pravdou naopak chránil on je.

Nemocní mohou na nepříznivou zprávu, že např. léčba selhala nebo byly vyčerpány všechny možnosti léčby, reagovat různě. Někdo se rozhodne bojovat o každý den navíc, někdo ztratí smysl cokoliv dělat, jiní se pokusí dny, které jim zbývají prožít, jak nejlépe to půjde. I toto se však může proměňovat.

Když mají nevyléčitelně nemocní a jejich blízcí příležitost otevřeně spolu mluvit o tom, co mají na mysli a na srdci nebo čeho se bojí, výsledkem je často úleva od úzkosti a stresu, klidnější vzájemné interakce a větší připravenost na to, co je čeká. Díky tomu také mají možnost volby v otázce péče, se kterou jsou pak více spokojeni, což může přispět k většímu klidu. Tím, že se vzájemně domluví, se pak v budoucnu mohou vyhnout složitému rozhodování v momentě, kdy se nemocný již nedokáže vyjádřit sám.

Někteří nemocní mohou zůstat v určité fázi nemoci — někdy i po celou dobu — v popření toho, že by mohli zemřít. Jedná se o normální reakci, která může být důležitou součástí vyrovnávání se s nemocí. Není nutné se snažit jim to vyvracet, ale respektovat, že tuto informaci mohou přijmout později ve svém vlastním čase. Setkat se můžeme i se situací, kdy nemocný slyší sdělenou informaci, ale jako by k němu nedolehla a po rozhovoru si ji nepamatuje. Nepouští k sobě informaci, kterou je jednoduše v tuto chvíli moc těžké unést. Je dobré pojmenovávat, co vidím, cítím či vhodně vyjádřit podporu — “budu tu s tebou”, “neopustím tě”, “co by sis přála/potřebovala?”.

Pokud se rozhodnete mamince pravdu říct, doporučila bych Vám se předem domluvit s rodinou nebo s ošetřujícím lékařem, kdo a jak by měl případně informace mamince sdělit.

V případě, že byste Vy nebo někdo z Vaší rodiny potřebovali situaci podrobněji probrat, můžete se také osobně nebo telefonicky obrátit na naši poradnu .

Přeji Vám dobré rozhodování a mnoho sil do nelehkého úkolu.

Za poradnu

Olga Stránská

Dotaz zodpovídá

Mgr. Olga Stránská

poradenská pracovnice

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz