Maminka mi strašně chybí. Jak to překonat?

Dobrý den, vážená paní Moniko,

před 3 týdny Vám zemřela maminka a ze všech stran se na Vás valí různé tlaky, v kterých není snadné se vyznat a ustát je. Dovolte, abych Vám nejprve vyjádřila upřímnou soustrast nad odchodem Vaší maminky. A abych ocenila, že navzdory tak těžké situaci hledáte cestu, jak jít dál.

Na jedné straně vnímám ohromnou bolest, smutek, možná i hněv a pocit zklamání nad maminčinou smrtí. Unést to a jít dál může být velmi náročné. Vnímám, že Vás její úmrtí zaskočilo – několikrát v posledních letech se uzdravila z téměř beznadějné situace – může být těžké uvěřit, že se to tentokrát nepodařilo. Může být těžké smířit se s tím, že život našich blízkých skončí. Je časté mít v podobné situaci pochybnosti, zda jsme udělali všechno správně. Mám dojem, že jste udělala to, co jste v dané situaci mohla – „vypiplala“ jste ji tehdy po operaci prasklého střeva, dál jste se o ni starala a byla s ní v kontaktu, konzultovala jste s lékaři její obtíže a k lékaři ji doprovázela, teď jste hned přijela, když jste se dozvěděla o potížích.

Věřím, že i teď pro sebe děláte, co je možné. Že se staráte o „běžné“ fungování (jídlo, pití, pohyb, odpočinek v noci…), dáváte si také prostor pro smutek, vzpomínání, procházky na oblíbená místa, hudbu podle Vaší nálady nebo jiné věci, které cítíte, že právě Vy potřebujete. Někdy překvapí, jak moc to bolí. Není třeba se do něčeho něčeho tlačit nebo se to snažit uspěchat.

Dále vnímám z Vašich slov osamělost a pocit, že jste na věci sama. Že jsou okolo lidé, ale nikdo není s Vámi. Píšete, že Vaše sestra už nežije a s tátou se Vám nedaří důvěrnější setkání. Bylo by možné s tátou udělat nějakou dohodu? Mluvit o tom, že každý potřebujete něco jiného – on co nejdřív „vyřešit“ pozůstalost, Vy truchlit, vzpomínat, jen tak spolu být … Dalo by se to skloubit? Jak to máte s dalšími lidmi – z širší rodiny nebo mimo rodinu? Bylo by možné se načas sblížit s nějakou „starou“ kamarádkou nebo důvěrníkem? Nebo oslovit někoho s podobnou zkušeností? Možná ten druhý žije daleko – tak telefonicky? Často máme v okolí lidi, kteří by nám rádi pomohli, ale nevědí, jak nebo netuší, že jste v náročné situaci – mohla byste požádat o konkrétní službu (dvacetiminutové naslouchání nebo pomoc s přepisem věcí nebo radu nebo …)? Někdy se cítíme pohodlněji s někým ne známým — je možné třeba zavolat na linku důvěry, případně využít Provázení a poradenství pro pozůstaléa zjistit, zda Vám to vyhovuje.

Ve vylíčení Vaší situace nelze přehlédnout také tlaky ze strany těch okolo. Táta chce likvidovat pozůstalost, v práci mají nároky … Působí to dojmem, že byste jim ráda vyhověla, ale nejde to. Nemusíte vyhovět. Vaše potřeby jsou důležité (stejně důležité jako potřeby druhého), a můžete jim naslouchat a řídit se jimi.

Vím, že je to někdy velmi těžké, zvlášť v práci, kterou možná nechcete ztratit, ale kde na Vás tlačí, abyste se chovala vstřícně a mile, ačkoli se tak vůbec necítíte. Představuju si, že jste jak mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně Vaše prožitky, kdy potřebujete spíš klid, prostor, hojení, hájení. A na druhé straně přísné nároky zaměstnavatele. Je normální, že týdny po smrti milované osoby může být člověk emočně rozhozený (plačtivější, vznětlivější, hůř se ovládáme) a nemusí být snadné chovat se „jako by nic“. Nevím, zda je možné ve Vašem zaměstnání nějaké úlevy nastavit (např. častější pauzy s možností si posmutnit; podpora kolegů; úleva od množství práce…) nebo jestli jedinou cestou, jak o sebe pečovat, je neschopenka. Ale i tato cesta je v pořádku.

Zkuste sama sobě také „třídit“ starosti. Nechtít zvládnout všechno najednou, ale brát je jednu po druhé. Dát si každý den prostor pro sebe, z praktických úkolů udělat jen pár nebo jen ty nezbytné. Nespěchat na sebe, zůstat sama k sobě vnímavá a laskavá. Nesnažit se vyhovět všem okolo, ale poslouchat sebe a svoje potřeby.

Paní Moniko, budu Vám držet palce, ať máte dostatek statečnosti a štěstí unést tíhu truchlení a najít cestu, jak jít dál.

Petra Hálková